Vzpomínám si přesně, když do mojí někdejší “modré předsednické” pracovny na volejbalovém svazu vkročili pánové Boris a Ondřej Perušičové. Vícekrát předtím jsem si pod obrazem Beethovena na zdi – symbolu pracovní posedlostí – vyslechl bájné představy některých beachvolejbalových hráčů, kteří žádali o podporu svazu. Býval jsem skeptický, protože jsem v tom často spatřoval pouhou letní kratochvíli, která u zmíněných hráčů sytila plané sny o beachvolejbalové mezinárodní kariéře. Vyrobil jsem si svým skepticismem několik nepřátel, a nálepku nepřítele beachvolejbalu, ale vývoj mi dal vždy za pravdu a potvrdil povrchnost těchto plánů. Když tehdy vstoupili Perušičové, a představili svoji vizi, nevím už ani proč, ale uvěřil jsem jim to. A pak jsem začal sledovat nesmělé začátky páru Perušič Schweiner… Nebyla to od začátku hitparáda, ale měli v sobě, a s nimi celé jejich bezprostřední okolí, nějaký potenciál, který jsem předtím cítil jen u dvojice Sluková-Kolocová, později Sluková-Hermannová… Navíc se k mé důvěře přidali i další, především Vít Mařík a Beachclub Strahov a Martin Lébl, který k páru přivedl trenéra Tomatise. Dobře vím, a někdy jsem byl i přímým svědkem, že všichni jmenovaní zaplatili vysokou cenu za současný profit, a tudíž je zcela zasloužený. Finanční, sportovní i duchovní. Dělají značce “Český volejbal” tu nejlepší reklamu. Díky za to, a gratulace Davidovi a Perunovi ke skvělému výsledku v Ostravě… Už mají zajištěné letenky do Tokia, ale ještě víc mě těší, že sedí již delší dobu a pevně ve vlaku, který se jmenuje “Světová beachvolejbalová extratřída …” to už pomalu začíná být trvalá značka …
UŽ SEDÍ VE VLAKU …
