Tak už se zase bude skákat. „Kdo neskáče, není Čech“. Trochu mi to připomíná rok 2012. kdy český národ ohrnoval nos nad holínkami, v nichž nastoupili čeští sportovci na olympiádě v Londýně. Stačila jediná noc, kdy jedna americká agentura vyhlásila českou výpravu jako nejlépe oblečenou a názor Čechů se o 100% obrátil. Každý chtěl holínky, sám jsem musel shánět asi troje pro své přátele. Prostě takoví zřejmě jsme. Ještě před pár dny to totiž na Mistrovství světa v hokeji vypadalo, že máme nové heslo „kdo nenadává, není Čech“. Nadávalo se na všechno, na hru na nasazení, na jednotlivé hráče a především na trenéra Pešána. Kdyby se pouze kritizovalo, tak prosím, ale nad českým týmem se lámala hůl. To nebyly pouze emoce, které chápu, to bylo plané rozumování, odborná bohorovnost, bohužel i ze strany quasi-odborníků. A ejhle, už se bude znovu skákat. A když se ještě jednou, dvakrát vyhraje, budou ti samí kritici volat: Pešán na Hrad. Nemám ten slogan o skákajících Češích rád, protože nemám rád jakékoliv masové projevy, ať jsou jejich výsledkem ničivé euforie nebo upalování čarodejnic. Proto nikdy neskáču. Asi jsem tedy divný Čech, cítím se být spíš světoobčanem či Evropanem. Je mi úplně jedno, jaký má kdo pas, zajímá mě jaký je člověk, čím je zajímavý, co viditelného vykonal, to jsou lidi z „mojí party“, ne, skákající dav. Ale chápu, že národ potřebuje vzpruhu, obzvláště po té protivné nemoci. I já mám radost z postupu Čechů, protože utekli hrobníkovi z lopaty a zvládli těžké okamžiky čili postoupili zaslouženě. Nicméně, si přitom uvědomuji, že davový názor je vždycky špatný názor. To by mě zajímalo, co se teď asi děje ve Švédsku? Jak se tam asi nadává, když si nemohou v boji o medaile, /asi poprvé v historii/ zakřičet „kdo neskáče není Švéd“ …
KDO NENADÁVÁ, NENÍ ČECH …
