Je v této složité době velice těžké psát o ničem jiném než o virovém vetřelci z východu. Všechna ostatní sdělení, notabene, když je zakázaný sport, emočně blednou, protože lidi mají špatnou náladu, někteří se bojí, podléhají neuvěřitelné masáži médií. Neunikne tomu ani dnešní článek, ale nebojte se, pokusím se odvést myšlenky a představy jinam a dospět až k fotbalovému básníkovi Antonínu Panenkovi. Asi tušíte proč.Mám ve všech sportovních hrách dlouhodobou slabost pro přihrávku či nahrávku, baví mě víc než góly, koše a smeče, poněvadž ji pokládám za víc než herní činnost. Je „maltou stavby hry“ a dojemným druhem neverbální komunikace. Nevím, čím to je, ale již od klukovských, „fandovských“ let jsem byl do této činnosti doslova zamilován. V té době mi imponoval hokejista Vladimír Martinec, mistr „utajené přihrávky“ … A potom Páňa, neboli Antonín Panenka, jeho přihrávky jsem dokonce vnímal jako jistý druh umění. Víte, vymyslel jsem si kdysi tzv. míčový sedmiboj osobností, akci kde různě sestavené dvojice soutěžily během jednoho dne v 7 míčových hrách. Tohle odvětví jsem si ušil pro sebe na míru: volejbal tenis, ping-pong, basket, házená, fotbal, nohejbal… a mnohokrát jsem v něm zvítězil. Pravidelně se jich účastnil jeden člověk, který mě ukrutně trápil a byl asi lepší než já. Jeho jméno je Antonín Panenka, autor slavné bělehradské penalty, která znamenala titul mistra Evropy ve fotbale pro Československo.
Antonína Panenku odvezli minulou středu na na jednotku intenzivní péče benešovské nemocnice ve vážném stavu, kde byl připojen na přístrojích. Později u něj testy potvrdily nákazu koronavirem. Po dvou dnech se jeho stav zlepšil, převezli jej do Prahy k ošetřujícímu lékaři. Kvůli zápalu plic však ještě potřeboval kyslíkovou podporu. Dlouhodobě a svéhlavě hájím postoj, že nejlepší rouškou je imunita, a pro její posílení dělám maximum. V obchodech nasazuji roušku jen z donucení a řekněme s ohledem na to, že mnoho spoluobčanů si imunitu nehlídá a tak je nechci ohrožovat. Tondovi je ale 71 let, málo platné – riziková skupina … brr, raději nedomýšlet …
Vrátím se raději ke sportu … Jen ignorantovi by nedošlo, že se v kolektivní hře i pro individualistu vyplácí spolupracovat. Čili jakási herní ekonomie. Ale na principu takové kalkulace opravdový velikán, jako je Panenka, nikdy své největší mistrovství nestavěl. Jednalo se u něho o něco jiného, o stav, který nazývám „orgasmus souhry“, kdy se souhra přirozeně a dobrovolně povyšuje na úroveň vlastní individuální akce a někdy nad ni. Ano, takhle to svého času předváděl Antonín Panenka a pro užaslého pozorovatele to byla okouzlující podívaná.
Měl jsem a mám k mistrovskému provedení přihrávky neskonalou úctu. Je to víc než činnost, je to pocit, je to styl, je to druh umění. Jedním z největších umělců, které jsem v tomto směru znal, byl Tonda Páňa. Přidávám na závěr dobrou zprávu, Tondu propustili do domácí léčby, testy na koronavirus mu vyšly negativní, nadále jej však trápí zápal plic. Tak se drž, chlapče …