Dnes o tom, jak rodič může okrádat své vlastní dítě. Mám za sebou čerstvou zkušenost z volejbalového kempu „rodič + dítě“, čili mluvím o zkušenosti přímo ze hřiště, kterou se snažím nějak rozklíčovat. Můžete si ji přenést i na váš sport a vlastně i mimo sportovní prostředí. Předznamenám, že jde o výukový kemp, kde učíme základním dovednostem děti a zároveň i jejich rodiče – přímo na hřišti. Často přicházejí momenty, kdy se dítěti něco nedaří. A horlivý rodič „se vrhá na svou kořist“. Neirituje mě tolik, že rodič promítá do dítěte své ambice, to je snad i přirozené. Větší problém totiž vidím v tom, že si rodič bláhově myslí, že zná příběh svého dítěte líp než ono samo. To je velikánský omyl a popření principu sebe-utváření. Lidský příběh se totiž skládá z mnoha drobných dialogů. Myslím ty dialogy beze slov – dítě versus situace, které život přináší. Hlavně ty těžké situace mají z člověka doslova vyrvat ty nejosobnější možnosti, které skrývá ve svém nitru, a často o nich neví ani sám. Dovídá se je, až když ho náročná situace „donutí k souboji“. Když například člověk běží do kopce, už nemůže, dochází mu dech a nohy kamení, tak se dovídá mnohé o sobě. Kopec nemůže uhnout – je třeba s ním vést ostrý dialog. Buď přijmeš prohru a zastavíš, nebo překonáš bolest a odměnou je niterná a hřejivá zpráva o sobě. Ale jsou tu i dialogy s jinými situacemi, ve hře, ve vztahu, v životě. Z těchto niterných rozhovorů, které nejsou bez rizika, člověk skládá svůj životní příběh, ale také svoje sebevědomí. No a dialogem jsou i situace, kdy si dítě osvojuje prsty, bagr nebo smeč, a to už se vracím ke zmíněné situaci na kempu rodič + dítě. Dítěti se nedaří …, třeba nechápe, jak má provést pohyb nebo nemůže dobře zasáhnout míč a je to k vzteku. Nad hlavou dítěte se vznáší otazníky a rodič je začne loupit. Odmítá vzít na vědomí, že ten dialog nepatří jemu. Jde nesmlouvavě za svým – ukrást dítěti jeho otázky (co? proč? jak?) a nabízet vlastní odpovědi kritikou, pochvalou, mentorováním, radami, analýzami. Znáte to, cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. A tak rodič krade dialogy a příběhy, které třeba sám prožil, když se učil sportovní řemeslo na ulici, stejně jako mnozí z nás. Nebyli jsme vedení metodicky, bez toho už to v současnosti bohužel nejde, ale učili jsme se bytostně, přes prožitek, měli jsme svůj dialog, nikdo nám ho nekradl. Ani trenér, ani rodič. Tím jsme se stávali silnějšími. A mně se teď na volejbalovém kempu odvíjely před očima svatokrádeže příběhů v přímém přenosu. A pokud rodič ten příběh dítěti kompletně neukradne, chce se stát alespoň jeho součástí. Obojí je špatně. V příběhu svého potomka nemá co pohledávat, nepatří tam, překáží tam, snaží se ulehčit dítěti pochopení, čímž mu vlastně škodí … krade dítěti jeho otázky a místo toho mu podsunuje svoje odpovědi. Ty odpovědi jsou ale chybné, protože patří do jiného příběhu. A jsou to možná i správné odpovědi, ale na jiné otázky, které dítě nezná. A tak dítě nakonec nemá ani svoje vlastní otázky, ani svoje vlastní odpovědi. Bylo mu ukradeno vše. A rodič jásá, že se jeho dítě posunulo v nácviku dovedností. Jenomže vědět je něco jiného než rozumět. Dítě možná pak ví, jak se smečuje, ale nerozumí tomu, nerozumí sobě a svému vztahu ke světu. Říká se tomu Pyrrhovo vítězství, kdy byl dosažený cíl buďto bezcenný, nebo přinesl vítězi (dítěti) namísto zisku hlavně ztrátu.
Víte, vzdělávat a vychovávat znamená probouzet. Znamená nechat dítě dojít k otázkám, a hledat na ně odpovědi, nenabízet své vlastní. A proč vlastně tyhle kempy dělám? Třeba taky proto, abych na tuto krádež některým rodičům posvítil.