Poněvadž si umím přiznat, že veškeré průsery, které se mi přihodily se staly mojí vlastní vinou, smím se snad opatrně vyjádřit i k obecným lidským hříchům. Včera jsem odevzdal do redakce Sportu autorizovaný rozhovor pro měsíčník COACH s Markem Ebenem. Jako výkop pro dnešek použiju jednu z otázek, které jsem mu položil a souvisí s dnešním tématem. Vnímáte jako věřící současný virový útok jako boží trest? A jeho odpověď? Nechte se překvapit, ale jako ochutnávku vyjmu z jeho odpovědi dvě věty: „ … Myslím si, že za tyto věci není Pán Bůh zodpovědný … nevidím Boha, který si říká, že už mi ti lidé jdou na nervy, já jim tam pošlu koronavirus …“. Na problém osudového hříchu nahlížím z jiného úhlu, utvářel se především životem, ale každý máme i nějaké mentory. To, co vám chci dnes napsat ovlivnili tři lidé, jeden fyzicky – brněnský psycholog dr. Hanák, dva skrze své řádky – Carl Gustav Jung a Konrád Lorenz. Posledně jmenovaného dnes i na jednom místě odcituji.
Takže k věci. KAŽDÁ NEMOC JE ZPRÁVA. Každá nemoc je zpráva o tom, že něco je blbě. Je to výzva, aby ses člověče, zastavil a zamyslel. Sám jsem svým vlastním přístupem genetice ochotně asistoval, když jsem ve svém životním součtu nasbíral již dva umělé kyčelní klouby, prasklý žaludeční vřed a sten u srdce. Koronáč je taky zpráva, ještě úplně nevíme jaká, ale zpráva naléhavá, že něco lidi dělají blbě. Již dávno jsem si uvědomil tři hříchy lidstva, ale jestli se virová zpráva týká některého z nich, to si netroufám říct. Spíš neexistuje žádná přímá úměra, nicméně mám teď dobrý důvod vám je ve třech pokračováních představit, když vás to bude bavit. Nejprve ty tři hříchy. Jsou to v mém vnímání věcí lidských:
1. Ze dvou základních vztahových principů přehnal člověk důraz na soutěžení oproti spolupráci.
2. Člověk obdivuhodně ovládl všechny síly světa, kromě sebe samého.
3. Člověk projevuje čím dál větší neochotu snášet jakoukoli strast coby rovnováhu ke slasti.
Čili, půjdeme popořadě, začínáme u soutěžení. Vážení, byl jsem vrcholový sportovec a konfrontace je ústředním principem sportu. Miloval jsem ten černobílý svět, kde výhra je vše a prohra nic. Pro vítězství jsem si byl ochoten poručit cokoli. Můj volní akt byl tak silný, že zmíněný psycholog Dr. Hanák říkával: „pane Haníku, vy jste si snad i toho Beethovena poručil!“. Dnes jsem kmet a vidím princip světa jinak. Ne v pragmatismu, egoismu a tvrdých loktech. Jakoby pod tlakem kapitalismu, který jsme si sice přáli, jsme vše, co bylo dobré a užitečné pro lidstvo jako celek i pro jednotlivého člověka, vyhodili oknem. Sází se hlavně na to, co přináší zisk a čím je možno přetrumfnout svého druha.
Lidstvo se zajíká nervovým a duševním přetížením, kterému je soutěž s ostatními lidmi vystavuje. Lorenz říká: „I když jsou lidé od nejrannějšího mládí cvičení v tom, aby ve vší té šílené přemíře soutěžení spatřovali pokrok, jsou to právě ti nejpokrokovější, v jejichž očích je nejvíce paniky. A na infarkt umírají nejdříve právě ti nejvýkonnější, kteří jdou nejvíce s duchem doby“ … protože mě má pánbůh rád, měl jsem štěstí, když odhalili lékaři moji ucpanou srdeční tepnu těsně před tím, než by infarkt udeřil. Tak mám nejmíň co mluvit, ale tu zprávu, o níž jsem mluvil na začátku, jsem zachytil. S mým tělem se něco dělo, ale především se něco nedobrého dělo s mým životem. Tak jsem to přečetl a vzal své tělo i život vážně a opustil jsem pocit, že si všechno v životě poručím.
A tak zakončím první díl opatrným zašeptáním. Nevím, co nese Koronáč za zprávu, ale pro jistotu si začínám připomínat všechny ty tři hříchy, již jsem si částečně vědom i u sebe. Dnes tedy: ŽIVOT NENÍ BOJ – ŽIVOT JE HARMONIE,ŽIVOT NENÍ JEN SOUPEŘENÍ – ŽIVOT JE SPOLUPRÁCE.
A druhý díl snad zítra …