Všechno podle státního nařízení – diskutující spořádaně s rouškami na ústech, dezinfekční prostředky … Je 9.00 a začíná jednání úseků mládeže a vzdělávání volejbalového svazu. Nebylo to ale dnes vůbec snadné, polemika o dopadech krizového režimu a potom evergreen – téma zvyšování nároků na trenéry, které si vynucuje vývoj sportu ve světovém měřítku. Rouška mi nadskakovala od pusy, jak jsem se vztekal. A tak jsem si řekl, že dnes napíšu minutovou glosu na téma „náročnost“. Hlídejte mě, ať j skutečně minutová.
Víte, stále častěji prchám od funkcionářské práce a vracím se do tělocvičny a role trenéra. Důvodů je víc, ale ten hlavní je, že když o tom kážu a píšu, musím to být schopen na place předvést. Jak mnou založená Volejbalová akademie, tak Svaz v projektu „Základní škola volejbalu“ velmi zintenzivnily práci s elévy ve věku od 10 do 15 let. Mnoho dětí už se zaplaťpánbůh adaptovalo na naše nároky, a tak se postupem času samovolně selektuje skupina těch ambiciózních, kteří za vydatné podpory rodičů či klubových trenérů vnímají tyto akce jako šanci pro náročné. Jsou ochotni platit za bolest i slast, kterou se mnou a s dalšími kolegy, zažívají. Jednou, když byl tématem příjem podání, objevil jsem tam zajímavého kluka (něco podobného jsem předtím zažil v dívčím provedení), který měl přímo smrtící smečované podání. Vyzval jsem ho, aby podání předvedl ostatním hráčům i trenérům a řekl jsem všem: „Tak si představuji kvalitní podání. To je norma pro nás!“ PRO HRÁČE: zaprvé pro podávajícího – „takhle chceme servírovat“, zadruhé pro přijímajícího – „s takovýmto servisem si musíme poradit“. PRO TRENÉRY: „takto disponované hráče chceme mít“. Prostě všem jsem shrnul, o co máme usilovat.
Poté jsme nastavili střílecí trenažér na podobnou rychlost a začali jsme hráče nutit takové „granáty“ přijímat. Měli s tím samozřejmě problémy. Ale povzbuzoval jsem je: „Nestresujte se, když vám to ulítne. Potřebujete prožívat úspěšné i neúspěšné pokusy, abyste se v tom vyznali, oboje pro vás má význam. Pomůžeme vám, aby ty úspěšné časem převažovaly, ale nemůžeme vám teď ulehčit podmínky, hra si to žádá“. Jako trenér skutečně nepotřebujete řvát a „práskat bičem“. Musíte spíš nastavit podmínky cvičení a vůbec režim práce tak, aby odpovídal „přísnosti hry“, ale přitom vytvářet pozitivní a laskavou atmosféru. Přátele, pro nostalgii je prostor na klubovém večírku, ale ne zde. Co chci říct? Když sleduji videozáznamy zápasů, kdy jsem ještě hrál z počátku devadesátých let, musím se od srdce zasmát – je to jak ve zpomaleném filmu. A volejbal z roku 1966, kdy jsme se stali naposledy mistry světa? Promiňte, ale nemohu se zbavit dojmu, že bych se stihl vysmrkat, než míč přiletí z jedné strany na druhou.
Prostředí vrcholového světového sportu je přísné. Například špičkoví fotbaloví trenéři Klopp nebo Quardila už to pochopili a zareagovali! Sledujme je, učme se od nich. Hráči, manažeři, trenéři a koneckonců i diváci, se sledováním adaptovali na to, kam se sport dnes dostal. Vzniklo odborné povědomí. Stále ještě trochu jiné, než známe my v Čechách. Proto jsem se dnes vztekal, protože nechci, abychom byli jen průměrní. A to znamená na sebe bolestně sáhnout. Nejde o nepřiměřenou náročnost či přísnost jen tak z plezíru. Naopak snažme se hráče podporovat, ale neslevujme v nárocích. Přísná je hra sama a trestá nepřipravené. Trenéři, zvyšujte nároky na své svěřence, ale naučte je je zvládat! Zvyšujte nároky i na sebe. Buďte na své hráče nároční a přitom dobrosrdeční. To jenom, až Koronáč odezní a bude nám zase líp, abychom na to nezapomněli.