Menu Zavřeno

O CHAOSU A ŘÁDU S PANEM PETERSONEM

Jste trenérem či asistujícím rodičem? I když nejste, neodcházejte, bude to dnes také o člověčině. Všiml jste si kolego, že ve vašem prožívání se perou o přízeň dva principy CHAOS A ŘÁD? Přicházíte coby budovatel, nastolit řád tam, kde vládne nejistota – chaos. Do prostředí hry. Přiznal jste si to už? Hra není nic jiného než chaos – minimum jistot a maximum nejistot. Mně tenhle jednoduchý princip znovu připomněl kanadský psycholog Jordan B. Peterson. Chaos drží taktovku a my se ho domýšlivě pokoušíme o ni připravit. Přicházíte do tělocvičny nebo na hřiště pln odhodlání a očekávání. Organizujete režim, zavádíte herní systém, rozdělíte hráčům role, nutíte je dodržovat taktické principy, učíte je dovednosti a pěstujete u nich návyky. Budujete řád, abyste přemohl chaos. Vždyť je to přece tak vzrušující, že?

Ovšem taháte za kratší konec, chaos má trvale navrch. Proto je nemožné hře definitivně porozumět. Řád jsou naše otěže, které chceme nasadit chaosu, základnímu principu hry – nepředvídatelnosti. Peterson říká: „chaos je místem, kde se ocitáme, když zabloudíme, je tím, co děláme, když nevíme, co děláme“. Chaos je ale také svoboda, někdy strašlivá svoboda“, říká mistr. Ani nevíte, jak vám rozumím pane Petersone, ale jak to vysvětlit dál, zní to všechno totiž skoro jako protimluv. Vracím se k vám, trenérský kolego: řád je to, co chcete vy. Naproti tomu chaos je to, co chce paní Náhoda, která má tajnou úmluvu s podstatou hry. Řád je stav, kdy se svět chová v souladu s vaším očekáváním a vašimi touhami, kde všechno dopadne tak, jak si přejete. Ruku na srdce, ona je to přirozená lidská touha po moci. Vy ji nemáte, pane trenérský kolego? Chcete tvrdit, že za vašimi poctivými úmysly, vést družstvo, posunout ho či vychovat dobré hráče, není alespoň kousek touhy po moci? Připouštíte? Sláva! Můžeme zahájit dialog, jsme v tom totiž všichni stejně …

POHLED DO HISTORIE

V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století jsme byli světovou špičkou ve volejbalu či házené o hokeji ani nemluvím. Sport se tehdy začínal oblékat do sofistikovaného hávu, ale Československo mělo před větší částí světa stále ještě obrovský náskok. Tykali jsme si s chaosem hry. Rozuměli jsme jí lépe než ostatní, i když se ji absolutně rozumět nedá. Ale pozor! V dřívějším chaosu se začal prosazovat řád. A Češi mají s respektováním řádu problém. Zato s chaosem jsou jedna ruka – mistři improvizace. V chaosu, rozuměj mimořádných krizových podmínkách, si Čech umí poradit. Jakmile je po něm vyžadován řád, má tendenci co nejrychleji ho „ojebat“ (promiňte, ale srozumitelnosti zde dávám přednost). A když se vrátím ke hře, začaly se v ní objevovat nové zákonitosti a principy. Do hry pod tlakem výsledků, mediálního zájmu a peněz vstoupila věda: biomechanika, neurofyziologie, sociologie malých skupin, psychologie a v poslední době statistika a moderní IT technologie. Vstoupil jsem jako hráč do tohoto procesu v 70. letech a moje kariéra vrcholila na přelomu 80. a 90. let. Za tu dobu ani jeden z mých trenérů, od mého otce v žácích a profesora Beka v dorostu, přes Lázničku (Zbrojovka Brno) a Blažka (Nymburk), k Matějkovi (československý nároďák) mi vlastně žádný z nich nedal jedinou odbornou radu. Prostě organizovali nás a komentovali dění. Znali volejbal zvenčí. Stačilo to. Sledovali následky, nic je nenutilo pídit se po příčinách. Nepotřebovali to tehdy. Byli moderátory reality, nikoli hybateli progresu. Vystačili si s obecně lidskými principy a metodou pokus – omyl zkoušeli štěstí. Někdo úspěšně, jiný naivně, či dokonce hloupě. No a pak se to stalo. Co?

A TEĎ POINTA

Naučil jsem se, že principy hry kopírují lidský život. Co se tedy stalo? Jak člověk technologicky spoutával svět, tak plíživě a zprvu nepozorovaně začal ovlivňovat i sport, který se mezitím stal obrovským byznysem. Technologie trochu z života vymazaly poezii, prožitek, a do hry stále více přinášely čísla a data, to v mých hráčských časech nebývalo. Jelo se tehdy daleko víc na pocit. Nemusíte se s tím smířit, ale to je tak jediné, co s tím můžete dělat. A tedy co chci říct?Chaos a řád jsou dva nejzákladnější prvky osobního prožitku. Řád vládne tam, kde je vše jisté, všechno jde podle plánu a nic není nové či znepokojivé. To přeci chcete. O to usilujete v životě i ve sportu. Řád ale nestačí. Nelze žít jen ve stabilitě, bezpečí a neměnnosti, protože na světě pořád existuje něco nového a životně důležitého, co se musíme naučit. Principem je změna, pohyb a vývoj. To nenápadně obstarává chaos, který nás nutí reagovat na nepředvídatelné změny. Ovšem ani příliš chaosu nám nesvědčí, že? Nechcete dlouhodobě žít pod neustálým tlakem nových vjemů, nechcete být soustavně překvapován, není-liž pravda?

INSPIRACE NA ZÁVĚR

Ono to vypadá, že jsem chtěl poukázat na vítězství řádu nad chaosem. Ale tak jednoduché to není. Chaos se vzpouzí. Nikdy si ty otěže nenechá nasadit, ale už se mu hůře dýchá. Člověk se mu dostal nepříjemně pod kůži.A moje doporučení na závěr? Postavte se jednou nohou na území poznané, pochopené a druhou nohou tam, kde teprve zkoumáte a snažíte se ovládat. Jednou nohou do říše, kde je třeba se důsledněji dívat a něco vědět. Ano, musíte víc vědět, ano musíte i číst a studovat! Bez mozku a bez znalostí to nepůjde. Druhou nohou do říše, kde je třeba cítit i jinými smysly. Rozumět něčemu totiž neznamená jen vnímat to jako věc, ale také zabývat se tím a vyrovnat se s tím. Žádný rozum šéftrenéra z balkónu, ale prožít to v bolesti i radosti – online. Žít to celou svou bytostí, i když nejste zrovna na tréninku či v zápase. To si žádá vaši duši, to si žádá vás celého. To jsem chtěl říct. Ale napíšu k tomu ještě druhý díl, možná o víkendu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *