Menu Zavřeno

JEN VLASTNÍ VINOU … 2. díl: závod se sebou samým

Měl jsem kdysi hrozivý sen. Zjevil se mi v něm nějaký pes, který se pokoušel sežrat sám sebe. Takhle, jak to popisuji to nedává smysl a omlouvám se, že ve vás možná vyvolávám obludnou představu. Ovšem nakonec se mu to podařilo a sám sebe pozřel. Absurdní na tom bylo to, že nejprve se zakousl do své hlavy. Tuším, že vám to přijde jako nesmysl, nicméně sen nemá žádné hranice a na naši racionální logiku kašle. Čemu ale vždy věřím, že je to vlastní sen toho, kdo ho sní, v tomto případě to byl můj sen, který mně, nikomu jinému, vysílal nějakou zprávu. A tím už navazuji na včerejší první díl o tom, že Koronáč je zpráva pro lidstvo, že něco je blbě. Při tom jsem otevřel téma tří lidských hříchů. První z nich, že ze dvou základních vztahových principů přehnal člověk důraz na soutěžení oproti spolupráci, jsem rozebral včera.

A dnes jdu na další. Vracím se tímto k hrůznému snu z úvodu. Ale ještě trpělivost. Člověk se ke svému neštěstí naučil ovládat všechny síly svého zevního prostředí, avšak o sobě toho ví tak málo. Ten pes, který si požírá svou hlavu, se nějak týká mého života! No jinak by se mi to nezdálo, že? Nedalo mi to, hlavně ten sen byl dost hnusný, takový jsem měl snad poprvé v životě, ale nepřemýšlel jsem tolik o smyslu, ale o pocitu, který ve mně vyvolal. Ale nejprve ještě k tomu druhému hříchu. Podle Konráda Lorenze, nositele Nobelovy ceny, člověk v závodě se sebou samým spěchá zaprvé kvůli své lačnosti, zadruhé, protože je čímsi hnán. Co ho žene, to může být jedině úzkost. Jedním z nejhorších účinku spěchu nebo úzkosti je zřejmá neschopnost moderního člověka trávit, byť jen krátký čas o samotě … má strach, aby se na chvilku nesetkal se sebou samým. Tak, a než se dostanu k pointě, pošlu lajk tomuto padesát let starému názoru rakouského etologa.

Lidi postupně zamykají cestu k sobě samým, protože je okolní svět zahrnul spoustou „těšítek“. Jsou na nich ZÁVISLÍ. Být závislý na čemkoli je nebezpečné. Od drog, přes cigarety a alkohol, k televizi a internetu, až k tomu pro mě nejnebezpečnějšímu: závislosti na rozhodnutí lidí okolo – od vrchnosti, spolupracovníků nebo i životních partnerů. Brrr … Nesnáším závislost, i když absolutně nezávislý není nikdo – je to relativní kategorie. Být se sebou samým, taky není úplně můj problém, ale kde mě ten fikaný ďábel zatím dostává je kategorie SPĚCH. Není to spěch ve smyslu překotné zbrklosti, ale spěch pracovního tempa a absence lenošení. Nebaví mě nostalgie minulosti, která je pro život dobrá, a i přítomnost vnímám pouze jako úvod k budoucnosti. Stále se ženu dopředu. Nechci ztrácet čas s ničím, co nesouvisí s mojí prací nebo nejbližšími vztahy. Jsem netrpělivý, například když se někdo nemůže vymáčknout, dokončím větu za něj. Neumím si sednout a bloumat. Dokonce, i když přijdu do Rudolfina na Filharmonii, musím napřed násilně zabrzdit svou rozparáděnou hlavu, abych mohl absorbovat krásu. Pak je už dobře. Nemám televizi, poněvadž ji beru jako zloděje času od práce. Proto si vlastně každý den po 21. hodině musím dát dva – tři panáky, abych donutil svou hlavu ZLEHKOMYSLNĚT. No a ten pes? Nečetl jsem Freudův Výklad snů, navíc sen nelze vysvětlovat tak snadno. A už vůbec ne rozumem. Ale ten pocit, který ve mně vyvolal. Byl dost sdělný: „Kam pospícháš? Ke smrti nebo kam? Neužíráš si taky tak trochu svůj život? Nežereš si taky tak trochu vlastní hlavu?“. No a to je vše. Koronáč nám taky dává nějakou zprávu. Ještě nevíme jakou. Nemůže být její součástí i to, že člověk ten závod se sebou samým nemůže vyhrát?Závěrečný, třetí díl asi až v neděli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *