V minulých dnech jsem naznačil, že jsem zareagoval na výzvu věhlasného psychologa Pavla Říčana a pustil se do knihy s pracovním názvem Sport – výzvy a hrozby napříč věky. Období do 3 let se dostanu později, dnes začínám obdobím 3 až 6 let /nebo také U7/, kdy dítě, ať už organizovaně či neorganizovaně začíná vážně sportovat.
V této etapě bylo dítě „vyhnáno z ráje“ láskyplné autority rodiny a začíná bojovat o své místo ve světě. Jedná se o období aktivního zaníceného a nezávazného hraní si, přičemž hra má charakter vážné činnosti. Dítě si z tohoto období má odnést do následujícího především hravost. Při nenaplnění výzvy období vzniká zakřiknutost, bojácnost a utlumená či zabitá spontaneita. Konfliktem období je tedy, protiklad nezávaznosti a vzniku svědomí. Dítě si rádo hraje v kolektivu, ale hra má egocentrický charakter – „spolu, ale každý na svém písečku“. Není proto rozumné, aby trenér (rodič) jakkoli omezoval radost ze hry, kterou dítě v tomto věku prožívá. Hraní si je nejvýznamnějším učebním postupem po 3. roce života, protože děti dokážou být hrou zcela zaujaté. Je ovšem rozdíl mezi hrou, jejímž kritériem je výsledek a „hraním si“, což je nezávazná aktivita bez povinností a pravidel. Na jiné činnosti se děti vydrží koncentrovat maximálně 10 minut, ve hře vydrží být zaujaty podstatně déle. Věk 3–6 let v psychologické literatuře právem označován jako období hry, přičemž hrou je myšleno právě ono „hraní si“.
Nápadným rysem dětské psychiky období do 6 let je živost, odvaha a fantazie, která ještě není spoutána racionalitou a kázní. Aby předškolák mohl později důvěřovat druhým lidem a rozvíjet sebedůvěru vlastní, potřebuje stále ještě matčino objetí, které uspokojuje potřebu bezpečí a od obou rodičů důvěru. Ze strany rodičů ovšem musí zažít i vymezení hranic vůči vznikající panovačnosti, právě proto, aby jednou mohl rozvinout vlastní vnitřní pevný postoj.
Pocit uspokojení z vlastního výkonu u předškoláka je nadřazen všem ostatním pocitům i výsledkům. Dítě se v tomto věku s rodiči duševně ztotožňuje, vnímá jejich chování tak silně, že do sebe vstřebává to nejlepší – bohužel i to nejhorší – z nich.
