Čeští basketbalisté dosáhli nebývalého úspěchu. Postoupili po 41 letech na olympiádu. Když před časem uhráli 6. místo na MS, psal jsem: Tomáš Satoranský říká: „to není o mně, ale o společném díle“. Tehdy jsem tento výrok úplně nesdílel. Bylo to totiž především o něm. Stojím si za tím i teď, ale včera jsem svůj pohled poupravil. Tomáš Satoranský je rozhodně, psychologicky vzato, hraniční osobnost. Výraz jeho očí jsem tehdy nazval jako herně šílený, v tom nejlepším slova smyslu. Tomáš opravdu „není každý“. Má absolutně vyvinutý cit pro „azimut hřiště“. Jako rozehrávač je architektem útoku a stratégem celé útočné činnosti českého nároďáku. „Vnímá hru komplexně a jeho nepřetržité „herní šílenství“ je zábradlím, kterého se drží všichni jeho spoluhráči. To on je základním kamenem velkých vítězství“, psal jsem před dvěma lety. Ne, že by to neplatilo i nyní, ale tentokrát jsem kolem něj viděl dospělý tým. Zaprvé naši výborně týmově bránili, Řekové byli v útoku úplně bezradní, dávali své koše upracovaně, zadruhé, a to potěší nejvíc, v útoku jezdil míč mezi našimi hráči jak ve zrychleném filmu. V hlavní roli, jak jinak, PŘIHRÁVKA. Samozřejmě, že to tam našim neskutečně padalo, ale to vždy tak být nemusí, ovšem jejich kombinační útočná hra byla balzámem pro moje oko. Přihrávka jak rád opakuji, je činnost, kterou pokládám za královskou. Vnímám ji jako něco víc než herní činnost. Je to „malta stavby hry“ a druh neverbální komunikace par excellence. Je výrazem ochoty sladit vzájemně egoistické tendence. Jejím vrcholem je „orgasmus souhry“, kdy je součinnost dobrovolně povýšena na úroveň individuální činnosti a někdy i nad ni. A orgasmus souhry byl tím, co náš tým vykoplo na olympiádu …
ORGASMUS SOUHRY
