Doufám, že mi odpustíte, když na famózní úspěch Barbory Krejčíkové nezareaguji jako fanoušek ani bulvární médium a nechám skvělou českou tenistku trošku stranou a vyseknu poklonu celému českému tenisu. Produkuje úspěch nepřetržitě už od doby, kdy jsme jako kluci přes špagát a s jedním tenisákem bez chlupů napodobovali Kodeše i Kukala. Tenisové prostředí od Valmezu až po Sokolov má svoje know-how. Možná by ho neuměli popsat, ale vědí, a to je důležitější. Chrlí světové tenisty, pravda teď více tenistky jak na běžícím páse. Moje úcta, říkejte si, co chcete, český tenis má svoje oprávněné sebevědomí. Taky se na mě někdo za tento názor rozčiloval. Ale já trvám na svém, ptejte se tenistů jak na to. Je jedno, že je to jiný sport, prostě to umí. A když to někdo umí, měli bychom se zajímat, jak to dělá.
DRIL NENÍ SPROSTÉ SLOVO
Dodnes se u nás tvrdí, že trénink má mít hravou formu. To ví přece každý, ale u nás se hravost zaměnila za nezávaznost. Trénink ale znamená diskomfort. Šermuje se ve sportu slovem kreativita, ale základem kreativity je zvládnout řemeslo a to trochu bolí. Bez dobrého řemesla jste jako umělec, který neumí malovat, plácá na plátno barvy, a zakrývá neumění předstíranou originalitou. A řemeslo se buduje drilem, ano v herních a lidsky přijatelných podmínkách, ale drilem. To znamená obrovským počtem opakování, variabilitou a znovu a znovu pod časovým tlakem. Ano, volám tradičně po vyšších nárocích na hráče. Papouškování ve smyslu „musí je to bavit“ nám zatemnilo mysl. Vzniká dojem, že to má být pro děti pouze zábava. Zábavou se ovšem má stát nejen hra, ale i tvrdá práce. Hravost se zaměňuje za lehkomyslnost a dril či přísnost se považují málem za sprostá slova. Zkuste nějakému dobrému tenisovému trenérovi vyprávět pohádku o tom, že se všechno musí dělat hrou a že to má hlavně bavit. To je samozřejmě pravda, ale pro dětský zážitkový sport. Ne pro vrcholový. Tenisový trenér vám rád vysvětlí, že pokud ty desetitisíce úderů nenamlátí dítě správně, nemá šanci se prosadit. A zatím jedině tenis může říct, že hraje stejný sport jako světová špička. Pardon, ale ostatní sporty, včetně mého volejbalu hrají jiný sport než světová elita.
TENISTKY UŽ ZAPLATILY …
Když jsem Báře Strýcové položil otázku, kdo ji naučil tenis, odpověděla mi – ZEĎ. Jeden dobrý tenisový trenér mi zdůvodnil, proč se české tenistky prosazují a tenisté méně, „děvčata vydrží déle na zdi“, potvrdil nepřímo Barbořina slova. Ano, českému ženskému tenisu „pšenka kvete“. Ale jestli to přesto není také o tom, že tenisté jsou od mala správně vedeni. Taky si za to řádně zaplatí. Ovšem chápou, případně jsou vychováváni k tomu, že pokud se chtějí prosadit, musí zaplatit i bolestí. Připadá mi, že Strýcová, Kvitová, a teď Krejčíková zaplatily osobním zaujetím pro tenis a ochotou trpět větší částku než ostatní … proto jsou světové.