Znáte filosofku, profesorku Hogenovou? Ne? Doporučuji poslechnout si nějaký podcast s ní. Kdysi jsme spolu vytvářeli zajímavý text. Nebylo to plané filozofování, mělo to koule, byl tam jazz, emoce, sport i sex. Mně ale záhy semlely povinnosti šéfa svazu, a ke své škodě jsem to nedotáhl. Tahle chyba byla odpovědí na otázky, pro něž jsem tehdy neměl oči, které jsem si nekladl. Už si je kladu. Vidíte, domácí vězení nás alespoň přinutilo vrátit se ke dobrým otázkám. Dnes tedy o tom, jak jsme se nechali zblbnout a obrátili jsme v sobě proces porozumění.
Z jednoho podcastu ctihodné paní profesorky dnes čerpám inspiraci. Nejprve otázka. Víte, proč u mladých vítězí zkratkovité vyjadřování, které nachází živnou půdu na sociálních sítích? Je jejich odpovědí! Na co? Na skryté otázky současnosti, které naše starší generace ignoruje. Já ne! Docela těm mladým rozumím a poctivě se ptám. Nejdou jim třeba na nervy naše planá slova a košaté pravdy, které se ukazují velmi chatrné? „Miřte slovem přesně“ říká Miguel Angel Ruiz a s ním Jarda Dušek ve 4 dohodách. Ale zkusím skočit do sportu, na tom mi to půjde vysvětlit nejlíp. To, co se trenérovi někdy stává, že nezvládne problémového puberťáka nebo že mančaft není dostatečně motivovaný či že holky přestávají hrát v 15 letech a odcházejí ze sportu a jiné trable – to jsou přeci odpovědi. Odpovědi, které čekají na otázky. Třeba: Je chyba v problémovém klukovi nebo ve mně? Děje se to mně nebo i jiným? Vědí, co od nich chci? Vysvětlil jsem jim to správně? Je to pro ně vůbec dobré? Nevnucuji jim něco, co chci vlastně jenom já? A zjišťujeme, že proces porozumění má zpětný chod: hledám otázky k odpovědím, které už zazněly. A řešení? Nezbývá než ty otázky vyrvat ze skrytosti. Ano, skrývají se mršky. Nechce se jim na světlo. A my jim v tom ochotně asistujeme. Myšlení bolí, žádá dialog – se sebou samým, se situacemi, s lidmi. A v poctivém dialogu jdete do rizika, že uslyšíte to, co slyšet nechcete. Musíte se připravit na nepříjemné otázky, musíte je chtít klást, musíte je vydržet. Trenéři se ale často pídí po odpovědích bez otázek. To je špatně. Chtějí recepty „zadarmiko“. Přitom jejich džob je plný otazníků. K „CO?“ mají hledat „PROČ?“, tedy skrytý význam. A z jakého důvodu se to neděje? Našel jsem jich pět:
ZAPRVÉ, nekladou si otázky, protože tuší, že na ně nenajdou odpověď.
ZADRUHÉ, nekladou si otázky, protože by se mohli dovědět něco nemilého.
ZATŘETÍ jsou pohodlní se zabývat otázkami a pálí do světa své odpovědi bez vnitřní korekce.
ZAČTVRTÉ, prostě nevědí, že se mají ptát. Nebyli k tomu vedení.
ZAPÁTÉ rádi by si pokládali otázky, ale nevědí, jak na to.
Když to shrnu je zatím buď nedostatek odvahy, lenost či bohorovnost nebo prostá nepoučenost. Profesorka Hogenová mluví o „placatém myšlení“. Chybí v něm otázky. Jeho podstatou je, že vidíme jen to, co je patrné a zjevné. Chybí v něm hluboký vhled. Známe jalové odpovědi bez otázek. Ty odpovědi třídíme, katalogizujeme, ukládáme, jak telefonní seznam bytí na flešku, a zasunujeme v případě potřeby do přístroje. Ale život není katalog. Ono totiž nestačí mít informace, ale porozumět. Což je rozdíl. A trenérská branže? Stejně jako život sám, je permanentním dialogem. Tenhle dialog chce prostě odvahu, odvahu v procesu otázek a odpovědí… Už víte, proč nejsou dobré recepty? K odpovědi na bytostné otázky totiž vůbec nemusím dospět, ale jde o to ptaní se. Pídění se po podstatě problému, porozumění, byť prozatím bez správné odpovědi, je víc než odpovědi bez otázek. PROSTĚ, CHCE TO ODVAHU.