V ringu zbývá ještě pár okamžiků do konce, ale borec v červených trenýrkách zdvihá ruce nad hlavu a volá „já jsem vítěz…“. Udivený rozhodčí odmítá ukončit zápas a borec v modrých trenýrkách zasazuje protivníkovi závěrečné nemilosrdné direkty … „To je spiknutí“, hřímá červený, „vždyť už jsem se vyhlásil za vítěze… už mi i gratulovali…“. Střih … Nemám tuchy o případné manipulaci s hlasovacími lístky při volbách v USA, spíš se mi nezdá, že by to bylo možné. Třeba jsem naivní Evropan, možná mám jako sportovec zkreslený pohled a naivně se domnívám, že to, co platí ve sportu, platí všude v životě. Každopádně oto víc blahořečím sportu. Já vím, taky to někdy drhne, úplatky, video-rozhodčí, agresivní chování diváků, manýry hvězd, ale ještě jsem neviděl, že by se někdo chtěl prohlásit za vítěze 10 minut před koncem zápasu. Blahořečím, že ve sportu platí pravidla a rozhoduje se na hřišti. Víte, v Evropě se už 70 let globálně neválčí, zaplaťpámbu, určitě na tom má podíl i obrovský rozvoj sportu v druhé polovině minulého století. Sport je ritualizovaný souboj a zdá se, že Evropané už ho 70 let vnímají jako své ústřední bitevní pole… Bitevní pole bez milionů mrtvol … To je moc dobře… To je moc dobře, že sport vede lidi k respektování pravidel. Mimochodem proto odmítám tendenci hrát u malých dětí bez výsledků. Musíme naše děti učit i prohrávat, ano i bolestně prohrávat, aby jednou nezdvihaly ruce nad hlavu, když souboj ještě neskončil nebo aby potom neobviňovaly celý svět, že za jejich prohru může…