VEN Z OTCOVA STÍNU

Otec otvírá na počátku sportovní kariery svému synovi dveře, aby mu umožnil dostat se „do hry“. Pokud ovšem ze sebe mladík zavčasu nesejme otcovskou nálepku, může se stát nudnou kopií. A když se otec dokonce stane trenérem syna, začnou hrát oba nebezpečnou hru.

Každý táta si přeje, aby jeho syn uspěl, to dá rozum, ale má to svoje háčky. Z příběhu vlastního syna mám jednu nemilou zkušenost, kdy jsem ho, coby trenér českého nároďáku, zařadil do týmu na kvalifikaci Mistrovství světa v roce 2009 jako druhého nahrávače. Připravili jsme si oba dost hořkou zkušenost. Já ve snaze o hyperkorektnost jsem ve vztahu k němu „zkřečovatěl“ a on se dostal do stavu, kdy nevěděl, kde je sever. Spoluhráči mu nepomohli a já ho nemohl podržet, protože se hrála větší hra o postup na MS a tam otcovské city musely jít stranou. A při této vzpomínce poukážu na dva nejčastější nebezpečné psychologické modely situace – otec trenér syna.

První si nazvěme „OTEC SE JMÉNEM”.Někteří z nás v dobré víře, že pomáhají svému synovi, mohou nevědomky škodit. „Velcí otcové“ rádi zapomínají na to, že se sami museli utkat s nepřízní osudu, s křivdami, s chybnými odhady svých trenérů nebo učitelů, s problémy ve škole, se situační smůlou a následnou bolestí, s konflikty, které logicky v době dospívání přicházejí. Zapomínají, že si sami museli vybojovat pozici a autoritu v chlapské partě. Zapomínají také, jakým způsobem si vydobyli přízeň nebes, a neumožní synům, aby učinili totéž. V obavách o jejich vývoj a ve svatém přesvědčení, že činí dobře, jsou odhodláni vybojovat nejdůležitější životní bitvy za ně. Pokud si ovšem klubající se osobnost netroufne ochutnat zapovězené ovoce, může vězet ve stínu a hrozí, že zůstane „pouze velkým jménem bez obsahu“.

Druhý případ „OTEC BEZ JMÉNA”. To je stav, kdy otec nenaplnil své ambice, ale snaží se je realizovat jako trenér svého syna. Jenomže cílem synova vývoje je sebe-uskutečnění, nikoli uskutečnění otcových tužeb. Skutečná osobnost nevyroste ve skleníku, žádá to oběti, odvahu, a přitom úspěch není ani zdaleka zaručen. Žádné vítězství nemá takovou hodnotu jako „stát se chlapem“, vymanit se z otcovského stínu a jít vlastní cestou.

Těžko říct, která varianta je nebezpečnější. Ale každopádně, otcové s velkým jménem i beze jména! Váš věhlas na jedné straně nebo vaše nenaplněné touhy na straně druhé mohou někdy vaše následovníky hrozně dusit. Zkuste pochopit jejich složitou pozici. Pakliže nastane situace a vaši dědicové vás „vyzvou na souboj“, přijměte výzvu a pochopte, že požehnání k přerodu v silnou osobnost se dočkají, pouze když vás přemohou. A dělat trenéra vlastnímu synovi? V kolektivní hře bych to spíše nedoporučoval. Ale když už, tak se připravte na to, že je to pořádná porce. A ještě něco. Zkuste někdy sebrat odvahu a zeptat se vašich blízkých kamarádů na svého syna. Možná se dovíte víc o svých synech, o sobě a prověříte tím i sílu kamarádství.