Jako začínající kantor na základní škole v Nymburce jsem učil žáka Šafránka. Při tělocviku i při češtině někdy strašně zlobil. Z češtiny jsem mu dával zpravidla čtyřku z milosti. Když otravoval přes únosnou míru, tak jsem mu jednu vlepil. Jeho maminka mi na rodičáku říkávala: “jen mu naložte, já na něj nestačím”. Jednou jsem ho při tělocviku dokonce zavřel do švédské bedny, na níž seděli dva necvičící žáci, aby nemohl ven. Přesto jsem ho měl vždycky rád, byl to roztomilý rošťák. Holt měl v sobě strašný přetlak. Nedávno mi sdělil, že píše knihu a jestli mu s ní pomůžu. Odpověděl jsem mu: “vždyť ty neumíš elementární češtinu”. „Ne, věřte mi, píšu tam taky o vás”, oponoval. Minulý týden mi napsal znovu a žádal mě o totéž v esemesce s hrubými pravopisnými chybami. „Jasně, co mám učinit?“, odepsal jsem. „Udělat si na mne čas”, odpověděl. “Kdy a kde?”, já na to. „V pravé poledne podkostelní věží – zbraň si vyberte sám …”, napsal šibalsky. Jsa pobaven, kontroval jsem: “Zbraň je naostřená tužka, čerstvá mysl a tvořivá invence … v pravé poledne – v kterém století?” A on na to: “1:0 pro Haníka …” Není to rozkošný dialog? A pointa: zaprvé, jste opravdu všichni pro stoprocentní zákaz občasných pohlavků, když přeteče únosná míra? Já ne! Zadruhé, mějte se všemi Šafránky lidskou trpělivost a dejte i jim svou lásku, on si to život posléze překvapivě porovná sám.
PS. Šafránku! Taky jsem měl na gymplu čtyřku z češtiny a teď píšu do novin, ale je to jen mezi námi dvěma …
POHÁDKA O ŽÁKU ŠAFRÁNKOVI
