MLADÁ DOSPĚLOST
Vážení trenéři! Knihy o vývojové psychologii obvykle končívají obdobím adolescence. Je to i z důvodu, že biologický vývoj probíhá po 20. roce pomaleji než předtím. Ovšem úkol mladé dospělosti, jak je toto období nazýváno, je nemalý. Výsledkem dobře naplněných dvacátých let je totiž podle vývojového psychologa Příhody niterná sebejistota. Teprve nyní je člověk svobodný, nezávislý na pokynech zvenčí, a má dosáhnout samostatnosti v řešení praktických úkolů. Tam, kde záleží na intelektuální statečnosti a odvaze riskovat, na průbojnosti a přesvědčení o vlastní pravdě, může dvacátník vykonat veliké činy. Ano, vážení trenéři, z toho cítíte, že hráč v tomto období je již vaším skutečně rovnocenným partnerem. Projevuje již neklamné příznaky dospělosti:
- Koná produktivní práci v tréninku i zápase, chápe její smysl.
- Je schopen spolupracovat bez zbytečných konfliktů.
- Jedná vyspěle vůči vám trenérům i vedení klubu.
- Většinou již samostatně bydlí a hospodaří.
- Má své realistické plány do budoucna.
- Je schopen stýkat se s příslušníky druhého pohlaví bez přílišných zábran a plachosti, poskytovat i přijímat lásku a něhu.
Díky naplnění všech zmíněných atributů se vytváří správný čas pro definitivní vstřebání principů týmové hry. Jde o dobu velkých nadějí, optimistického budování velkého sportovního příběhu.
Ty nejtěžší a nejbolestnější životní zkušenosti umí mladý dospělý vstřebat jako zdroj inspirace a hlubokého sebepoznání, které vede i k poznání druhých lidí.
Ctností tohoto období je láska či důvěrnost. Dospělý člověk se přes sounáležitost (vztah) dopracovává k dovršení vlastní identity. Ve vztahu s intimním partnerem leccos pochopí i pro svůj sport. Projevuje schopnost adaptace na nové životní situace. Buduje vlastní společenské postavení.Často se u něho dostavuje ekonomická nezávislost – změna životního stylu. Mezi ctnosti mladé dospělosti patří podle Říčana zejména:
- Schopnost být sám,
- schopnost umět vnějšně i vnitřně vypnout či vyprostit se z rutinních činností (plodná nečinnost),
- denní snění (odpoutání se od reality),
- schopnost umět objevit možnosti, které se z hlediska obvyklého pohledu zdají absurdní (volnost myšlení),
- zpracování traumatických konfliktů,
- bdělý, nezaujatý postřeh (kritická otevřenost),
- disciplína (oddanost sportu a hře, tvrdá práce).
SPORT SE MĚNÍ V PRÁCI
Tato léta (20-30) jsou dobou největší tělesné síly, energie, vitálního elánu, robustního zdraví. Přes tyto atributy vrchol hráčství nastává až po 25. roce, protože do 25 let ještě chybí herní moudrost. Svalová síla vrcholí v pětadvaceti letech. V tomto období už musí hráč vzít své tělo realisticky na vědomí a přizpůsobit se možnostem, které mu nabízí. Hráč je schopen sdílet společný úkol a oprostit soustředění na sebe sama (často teprve v tomto věku). Sportovní činnost dostává charakter práce – to vyžaduje, aby se práce stala vášní nebo minimálně, aby přinášela hráčům uspokojení.Objevuje se vyšší kontrola či regulace emocí a schopnost využívat je pro svůj výkon, jinými slovy rozvíjí se emoční inteligence.
Emoční inteligence rozhoduje o tom, jak dobře či špatně dokáže člověk využít své mentální schopnosti.
Vážení trenéři, jak víte, hráči se v tomto období snaží o prosazení ve vyspělých nebo profesionálních týmech.Jednoznačnou prioritou vrcholového sportu v tomto období je vyhrávání, čas učení je nenávratně pryč. Sport se mění v práci. Silnou účinnost mají u člověka motivy soutěžní, sebeuplatnění a sociální odezvy. Výkonnost je stavěna do služeb i nových cílů, a to: osobní – vítězství, rekordy, pocty, sláva, finance či společenské – reprezentace, kontakty, mediální viditelnost.
INTIMITA NEJEN V MILOSTNÉM VZTAHU
Vážení trenéři, i když se vám to bude zdát trochu vzdálené téma, intimita je prvním velkým tématem období mezi dvacátým a třicátým rokem života a má mnoho společného s vaší trenérskou prací. Protiklad erotiky a sexuality, dvou hlavních složek milostného proudu, byl v pubescenci výrazný a v adolescenci slábnul. V dospělosti se při zdravém vývoji tyto složky harmonicky spojují v jedno prostřednictvím vážného milostného vztahu. Podle evropské mravně – kulturní tradice se má oduševnělá erotika spojit se sexualitou v monogamní manželské nebo k manželství směřující lásce. Pozorujeme však, že mnoho mladých dospělých prochází kratším či delším polygamním stádiem. E. H. Erikson navrhl pro hodnotný milostný vztah mezi mužem a ženou pojem intimita (z latinského intimus = nejniternější, nejhlubší, nejtajnější, nejdůvěrnější). Intimita je podle něj jedním ze základních životných témat, které, jak bylo naznačeno, se realizuje – nikoli jen výlučně – právě v milostném vztahu. I když se to na první pohled nezdá, je intimita důležitou hodnotou i pro sport.
Od identity k intimitě
Co tedy znamená intimita v psychologickém smyslu? Tělesnou a duševní něhu, která už není brzděna ani ostychem jako v předcházejících obdobích, ani opatrností a strachem ze závislosti nebo zesměšnění. Intimita znamená také sebe-otevření, nechat se poznat ve svých silných i slabých stránkách. Je to důvěra bez výhrad. Vzájemná úcta, respekt. V tom už můžete, vážení kolegové, zřetelně cítit kvality nezbytné pro plnohodnotný týmový výkon ve sportu. Ve skutečné intimitě je člověk otevřen k tomu, co právě v daném okamžiku cítí, a dokáže si například přiznat i to, že se právě nudí nebo zlobí. V tomto období už mladí lidé zpravidla pochopili, že láska není něco, co v sobě mohou v každém okamžiku bezpečně nahmatat! Je to ale také hravost, tvořivost, smysl pro humor. Ani intimní vztah totiž nemůže být bez přestání smrtelně vážný, snese odlehčení, nadhled.
Milostná intimita je tedy jedním z hlavních témat mladé dospělosti. Její objevení je úkolem tohoto období. Má, možná pro někoho překvapivě, velký význam i pro kolektivní sport, jak si záhy ukážeme. Aby člověk mohl vstoupit do tak intenzivní, hluboké a rozsáhlé vzájemnosti, jakou zde popisujeme, musí si být jistý sám sebou, musí mít bezpečný pocit a vědomí vlastní identity. Jak víme, probojování se k vlastní identitě bylo tématem předcházejícího období adolescence. V případě, že adolescent v období do 19 let svou šanci promeškal, hrozí, že zdravá identita bude nahrazena identifikací s partnerem, že se mladý muž nebo žena vzdá své identity, pověsí se na partnera jako břečťan a nebude žít svůj vlastní nýbrž jeho život. A tím je zároveň ohrožena také intimita, která spočívá ve vzájemném obohacování. Kde není vzájemnost, není ani vyspělá blízkost. Muž se slabou identitou tedy spíše před intimitou couvne, žena se slabou identitou do ní vstoupí, ale znehodnotí ji závislostí na partnerovi. Protikladem intimity je tedy podle Eriksona izolace. Jestliže dvacátník selže v hledání a budování intimity, čeká ho zpravidla samota.
Od milostného vztahu ke sdílení ve hře
Jak bylo naznačeno, celá pasáž o intimitě v milostném vztahu má překvapivě mnoho společného se vztahovým rámcem v kolektivním sportu. Intimita totiž není výlučně záležitostí milostného vztahu. Mezi spolupracovníky nebo mezi členy sportovního týmu, může být blízký, citově intenzivní vztah, někdy označovaný jako přátelství, kamarádství, partnerství.
Období intimity je obdobím vzájemného sdílení, kdy se dají opravdově budovat nadosobní principy a týmová kultura. Společné dílo, záměry a plány, sdílená budoucnost – to jsou přeci ideové předpoklady tvorby zdravého sportovního týmu. Radost ze závazku sounáležitosti, který není vnější, nýbrž vyplývá z povahy žitého vztahu. Hráč v tomto období již pociťuje pro něj doposud nevídanou věc: potřebu tohoto herního přátelství – sounáležitosti. Na prvním místě už není on sám, ale tým. Už je vybaven schopností „sdílet“ a navazovat reciproční vztahy, což překonává tendenci soustředit se pouze sám na sebe. Vstřebání nadosobního v protikladu k individuálnímu je hlavním úkolem tohoto období. Jestliže bychom mapovali velké úspěchy v kolektivních hrách na mistrovstvích Evropy, světa či Olympijských hrách, zjistíme, že jsou záležitostí vyspělých týmů s průměrným věkem blížícím se 30 letům, tedy konce tohoto období. Vysvětlení je nasnadě, v týmových hrách musí hráči dospět kromě nejvyšší herní kvality rovněž k nadosobní vzájemnosti – říkáme, herní moudrosti.
ZABÍT SVÉHO OTCE A OPUSTIT SVOU MATKU
Období od 20-30 let jsou senzitivním obdobím pro vytvoření milostné intimity. Kdo se ovšem v této době ještě citově neodpoutal od rodičů, nenašel odvahu nebo prostě nebyl schopen zralé lásky a zůstal sám, ten to později těžko dohání. Ač se to na první pohled nezdá, platí to v oblasti sportu dvojnásob. Jak? Dvacetiletý člověk musí do určité míry (hlavně symbolicky) zpřetrhat vazby k rodičům proto, aby mohl vytvořit skutečně intimní vazby nové. Především vztah partnerský, který je základem budoucí rodiny. Je to záležitost nesmírně citlivá a náročná pro obě strany. Rodiče cítí, že něco ztrácí, obzvláště matky nesou toto nutné odloučení někdy velmi těžce a jako by nechtěli syna vydat životu. U otců zase nastává jiný problém, a zejména u otců, kteří sami ve sportu něco znamenali. Tento fenomén jsme rozebrali již ve věku 14-15 let. Připomeňme, že na počátku sportovní kariéry sice může hráčovi „známé jméno otce“ pomoci, aby se dostal takříkajíc „do hry. Otcův vzor je do určité doby žádoucí. Potomek zblízka pozoroval otcův sportovní příběh, a otec synovi v době zrání navíc předával své cenné zkušenosti. Až potud to znamenalo pro syna bonus. Ale později? Známe bohužel případy neblahého působení „velkých otců“ na své pokračovatele i jejich okolí. Každý si přeje, aby jeho syn uspěl. Ale někteří otcové v dobré víře, že pomáhají, mohou nevědomky škodit, poněvadž si neuvědomí, že jejich „otcovská historická úloha“ už skončila tím, že „otevřeli synům dveře“. Dále už je to na nich. Ve věku po dvaceti už tam nemáte, co pohledávat, vážení otcové!Rodící se osobnost se totiž utváří především v tvrdé konfrontaci s nástrahami života a občas se holt prohřeší proti „řádu světa“, což jí paradoxně může přinést trápením zaplacený, drahocenný posun vpřed. Zopakujme si tedy ještě jednou:
Pokud si klubající se osobnost netroufne ochutnat zapovězené ovoce, může zůstat vězet ve stínu a očekávaný vývoj nebude pokračovat. A všichni synové, kteří se octnou v této situaci mají jedinou volbu: „symbolicky zabít svého otce“ a opustit svou matku.
A hráčky?
Populární mýtus ženských časopisů o nadané, energické ženě, která všechno stačí, jen když manžel trochu sleví ze svého mužského sobectví, je podle psychologa Říčana falešný. Žena si prostě musí vybrat. Chce-li rodinu, musí někdy rezignovat na vyniknutí v takové řeholi, jako je vrcholový sport nebo na kariéru mířící rychle k exponovanému společenskému postavení. Naopak pokud vsadí na kariéru, v některých případech odsunuje své mateřství, což není úplně bez nebezpečí. Ukázalo se, jak je pro vrcholovou hráčku těžké volit mezi ženskou – mateřskou orientací na něhu a lásku a mezi orientací na soupeřivou průbojnost. Přestože směrovka celosvětového trendu ukazuje jinam, stále platí, že žena je potencionální matka a věk po 25 roce, kdy na jedné straně vrcholí její výkonnost a tento vrchol může trvat třeba až do 35, a na druhé straně se neúprosný tikot biologických hodin staví tomuto trendu na odpor. Není jednoznačně správné cesty, ale nemoudré je odvracet hlavu a předstírat, že tento konflikt neexistuje.
HODNOTY A POSTOJE
Hráč po dvacátém roce života, a především v celém období od dvaceti do třiceti let postupně v sobě dotváří systém hodnot a postojů, jichž se v životě drží v dobrých i zlých časech. Toto „v dobrých i zlých časech“ budiž zdůrazněno, poněvadž tendence různých motivačních kouzelníků konstruovat svět pouze na pozitivním přístupu je současným velkým hitem a zároveň krutým omylem. Pokus vypudit ze života negativní věci a za každou cenu se nutit do pozitivního módu jen proto, že se člověk někde dozvěděl, že má myslet pozitivně, je hloupost. Špičkoví sportovci jako svého času nejlepší házenkář světa Filip Jícha, jeden z nejlepších českých hokejistů všech dob Patrik Eliáš, historicky nejúspěšnější střelec české fotbalové reprezentace Jan Koller či volejbalista Jiří Novák; ti všichni se totiž nestali mistry ve svém sportu proto, že ignorovali veškeré hranice svých možností.
Pokud má člověk vybudovaný systém hodnot a postojů, má i účinný vnitřní kompas, aby se orientoval v náročných situacích, znal odpovědi na některé klíčové životní otázky a učinil těžká rozhodnutí. V období po 20. roce tento kompas už zpravidla našel. Nepotřebuje k tomu uměle vytvořený konstrukt pozitivního myšlení, ale reálné zkušenosti se sebou samým.
Všichni jmenovaní šampioni jsou perfektními znalci sama sebe. Přesně cítí, kde se v nich skrývá zatím nerozvinutý potenciál, ale také vědí, v jakých oblastech už dosáhli na vrchol a dále nemohou. Naproti tomu neúspěšné osoby se příliš intenzivně zabývají „vzdušnými zámky“. Člověk se sice může i v období po dvacátém roce života měnit, když si to vývoj žádá, ale stojí to extrémní energii, pevnou vůli, čas, a nesmírnou trpělivost.
Za každý vývojový posun po dvacátém roce života se musí tvrdě zaplatit. Přinést oběť, investovat energii, zbavit se zlozvyků či rutin a nahradit je novými návyky. To chce čas a trpělivost. Nikdo nemůže nasednout do vlaku osobního rozvoje a nezaplatit.
Trenére! Jedním z hlavních cílů je vytvoření správných POSTOJŮ hráčů k činnosti, to znamená ke hře, k pohybu, sportovnímu režimu.
ZA SEBEVĚDOMÍ SE PLATÍ STRACHEM
Období 20+ má vedle intimity ještě jedno velké téma: SEBEVĚDOMÍ. Sebevědomí není darem přírody, ale odměnou, kterou člověk získá tím, jak prochází situacemi, ze kterých má strach. Skutečná vnitřní síla hráče po dvacátém roce života vzniká na hřišti díky aktivní zkušenosti, když zvládne určité situace a dokáže udělat něco, navzdory strachu, který z té situace má. Sebevědomí si člověk totiž musí – někdy i za cenu určité bolesti – vybojovat. Sportovci ve věku po dvacátém roce už velmi dobře rozumí úloze silového tréninku a posilovna se již stala nezbytnou součástí jejich přípravy. Vědí dobře, že sval roste jedině tehdy, když je odpovídajícím způsobem zatěžován. A podobné je to s posilováním „svalu sebevědomí“. Jen prostřednictvím poznání sebe sama v náročných životních situacích roste sval sebejistoty. Jinými slovy onou symbolickou „posilovnou“ sebevědomí jsou životní výzvy jejich naplňování či kritické situace a jejich zvládání. Ale patří sem i selhání, které je vnitřně přiznané, a tím i součástí uvědomění si vlastních mezí, limitů i strachů. Přítomnost strachu ve sportu je totiž zcela běžná. Důležité je totiž, jak se se strachem nakládá.
Průběžným pocitem úspěšných lidí není sebejistota, ale i nejistota. Sebevědomí je budováno neutuchající touhou jít si za svým, navzdory strachu a pochybám.
Vůle kostra sebevědomí
Už v období adolescence jsme konstatovali, že vůle je jakýmsi protihráčem a spoluhráčem motivace zároveň. Motivace je přirozené chtění, vůle je naproti tomu vědomé úsilí. Když člověk překonává překážky a když dělá něco, co od přírody dělat nechce, stojí vůle proti přirozené motivaci. Podobně se dá vyjádřit vztah mezi sebevědomím a vůlí. Jen velmi málo úspěšných osobností mělo od začátku velké sebevědomí a důvěru ve vlastní schopnosti. Ve světě šampionů často naopak dominují pochyby o sobě samém a strach ze selhání. Někdy se mylně zaměňuje příčina a následek: sebejistota určité osoby není základem úspěchu, ale je jeho následkem. Samozřejmě jen v případě, kdy je doprovázena silnou vůlí, která je kostrou sebevědomí. A s vybudovanou silnou vůlí se u dvacátníků již počítá jako se základním předpokladem úspěšné sportovní činnosti.
Petra Kvitová svého času dostala otázku v rozhlasu: „Když čtu všechny ty superlativy, že jste tenisová hvězda nebo tenisová legenda a když vám to takhle mydlí dlouho do hlavy, je jednoduché tomu uvěřit?“ A co na to Petra? „Já tomu pořád nevěřím. Naopak se zdravým sebevědomím mám občas problémy a snažím se na tom pracovat, protože jít na kurt a nevěřit si není dobré …“, odpovídá současná světová tenisová trojka. Chápete? Dvojnásobná vítězka Wimbledonu a jedna z nejlepších českých tenistek všech dob má problémy se zdravým sebevědomím, a přesto vyhrává. Skutečná víra v sebe či vnitřní síla vzniká až díky osobní zkušenosti v akci, kdy něco zvládnete i přes strach, který jste z toho měli. K jádru strachu se lze dostat jen zevnitř, nikdy ne zvenčí.
Dominik Hašek neměl sen, že bude nejlepším brankářem na světě. Cítil, že se mu v brance daří a měl touhu uplatnit se výš. V Pardubicích se chtěl dostat z dorostu do ligového áčka, potom z áčka do nároďáku a tak dále… Sám přiznává, že vždycky dohlédl jen na ten následující stupeň, kam chtěl postoupit a tam teprve poznal, že má ještě na víc. Jeho příběh je živoucím dokladem toho, jak se sebevědomí posiluje teprve v konfrontaci se životem. Dominik Hašek se jako hvězda nenarodil, ale hvězdou se postupně stal.
Slavný Steve Jobs své prezentace připravoval až fanaticky, a proto byl mistrem tohoto oboru. Zkoušel úzkostlivě a nekonečně dlouho. Bill Gates o tom říká: „… bylo úžasné sledovat, jak precizně se připravuje. Byl dokonce i nervózní, přece jen to byla velká vystoupení. Ale jakmile vyšel na jeviště, bylo to skutečně úžasné.“ Steve Jobs dokázal, že jeho prezentace vypadaly, jakoby to nebyla žádná námaha, jednoduše proto, že do nich vkládal tolik úsilí. Slavný proslov ve Standfordu z roku 2005, jeden z nejčastěji citovaných v moderní historii, Jobs pilně nacvičoval. Několik dní v kuse pochodoval po svém domě a projev si recitoval stále dokola. „Děti sledovaly svého tátu, jak si to kolem nich mašíruje. Několikrát nám ten proslov četl při rodinné večeři,“ vzpomíná Jobsova manželka Laurene. Ráno se prý dokonce probudil s motýlky v břiše. „Téměř nikdy jsem ho neviděla tak nervózního,“ dodává jeho žena. Jobs byl nervózní, protože to byl zkrátka pedantický Jobs a chtěl, aby všechno klaplo tak, jak mělo.
A vzpomeňme i na nedávná slova Tomáše Banka, trenéra Ester Ledecké: „Její sebevědomí roste s množstvím dobrých umístění. Její pracovitost, to neuvěřitelné množství tréninků, které je schopna vydržet, souvisí s jejím sebevědomím. A jestliže to nemá, tak si nevěří. Když spadla, tak její sebevědomí šlo úplně na nulu, nejníž jak to může být. Ale kdybychom měli dva dni navíc, a byli schopni udělat alespoň 7 jízd, tak by to šlo hodně nahoru. Pro ni je trénink absolutní mantra. Ve chvíli, kdy absolvuje dost jízd, kdy má pocit, že je připravena, tak si najednou věří“, říká Bank.
Důvěra v sebe sama a ve vlastní schopnosti zpravidla není startovním kapitálem, ale sklizní, kterou člověk získá až tehdy, když prokáže silnou vůli dělat i to, z čeho má strach.
To vše je také sebevědomí, které je klidné a pokorné, protože už poznalo, jak draze byl vykoupen úspěch, za co na sebe člověk může být pyšný a co by raději ze svého života zpětně vygumoval. Budování sebejistoty je otázkou vlastní zodpovědnosti, kterou nelze delegovat. Je celoživotním a každodenním tématem, ale v období mezi dvacátým a třicátým rokem se především ve sportu nejmarkantněji projeví. Fyzické síly jsou na vrcholu a k tomu má člověk již dostatek životních zkušeností především se sebou samým. Následující období je z hlediska sportu již obdobím sklizně a z hlediska života začátkem druhé kariéry či pomyslným půlením života.
Erikson, E.H. (2015). Životní cyklus rozšířený a dokončený. Praha. Portál.
Goleman, D. (2011). Emoční inteligence. Praha. Metafora.
Haník, Z. & kol. (2018). Volejbal, pro výkonnostní a vrcholové trenéry.Praha. Mladá fronta
Říčan, P. (2014). Cesta životem.Praha. Portál.
Lorenz, K. (1990). 8 smrtelných hříchů.Praha. Panorama
Příhoda, V. (1962). Ontogeneze lidské psychiky II.Praha. SPN