Menu Zavřeno

DOPIS PROFESIONÁLNÍM TRENÉRŮM věkové kategorie 30 – 40 let

VÁŽENÍ TRENÉŘI HRÁČŮ VE ZRALÉM VĚKU!

Přichází životní poledne – období mezi třicátým a čtyřicátým rokem života – a z hlediska vrcholového sportu období herní moudrosti. U hráčů pomalu ustupují seberealizační motivy nejvyšší výkonnosti a do popředí se dostává provádění sportovní činnosti pro ni samu. Takto motivovaným sportovcům se často dobře hraje či závodí a mívají relativně větší úspěchy než dříve. V kolektivních hrách je to období, kdy týmy dosahují velkých úspěchů, poněvadž se vedle souhry – přirozeného fundamentu, v životě člověka v tomto období usazují další významné sociálně-psychologické kvality a hodnoty jako:

  • společně sdílet
  • být prospěšný
  • pečovat o někoho
  • něco předávat

Ale pozor! Je to sice období stability na vrcholu i začátku sestupu tělesných a duševních sil, období relativně vysoké výkonnosti ovšem z hlediska normálního člověka. Nikoli vrcholového sportovce, u něhož evidentně přichází ústup. Funkční kapacita organismu začíná klesat, a to o necelé procento ročně. Klesá i produkce hormonu testosteronu … Zmenšuje se pružnost kloubů a páteřních plotének, které se ztenčují. Pokles tělesné funkční kapacity postihuje nejvíce právě vrcholové sportovce, jejichž kariéry v tomto desetiletí – až na vzácné výjimky – neodvratně končí …

 

Stabilita a životní výzva

Výše uvedenému odpovídá podle i sportovcův citový život – nevzplane snadno, jeho city jsou – mimo jiné díky zkušenosti – jemně diferenciované a stálé. Navíc přichází manželství a rodičovství, a to je věru kvalitní škola sociální psychologie.Projevuje se zájem o vedení následující generace. Před člověkem – sportovcem stojí obrovská výzva, která už je víc životní než ryze sportovní, ale se sportem zásadně souvisí. Zjednodušeně řečeno – vyvíjet se v správného chlapa, správnou ženskou, žít v kvalitním vztahu, pečovat o děti nebo vytvářet systém pevných životních hodnot – to jsou žádoucí kvality i pro dobré fungování sportovního týmu. Nevyužít tuto vývojovou šanci, zakrnět v sebestředném stádiu osobní identity, která naopak zdobila adolescenci, znamená hrozbu stagnace, která se už stěží v následujícím životě prolomí.Nicméně je tu „pravé poledne“, období životního poločasu, kdy se zpravidla odehraje významné niterné zlomové drama.

 

Třetí zrod sebevědomí

Konstatovali jsme, že výsledkem dobře naplněných dvacátých let je niterná sebejistota. Teprve v období 20 až 30 let se člověk stal svobodným, nezávislým na pokynech zvenčí, a dosáhl samostatnosti v řešení praktických úkolů. A na toto období navazuje čas zrodu třetího sebevědomí ve věku 30 až 40 let. Prvního, elementárního sebevědomí dosáhlo tříleté dítě v období vzdoru. Druháetapa sebevědomí nastala v době pubescence, kdy se objevil nový subjektivní svět a začala vlastní přeměna v dospívajícího člověka. Třicetiletý dosahuje třetífáze sebevědomí, opřeného o plnou zralost tělesnou i psychickou, o nabyté zkušenosti obsahující všechno lidské, a o zakončenou profesionalizaci. Není to již – jako první dvě jmenovaná období – čas vzdoru, který je vždy příznakem podvědomé slabosti, nýbrž energického zahájení cti a samostatnosti, vědomého si vlastní síly.

 

Trenére!

Ve věku 30+ je poddajný jenom slaboch. Hráč nebo hráčka jsou velmi citliví k výtkám a ke všemu pokořování, jež rázně odmítají. Nejde tu o vzdor slabšího proti silnějšímu, nýbrž o obhajobu vztahu rovného s rovným, o boj práva proti moci. Není snadné být trenérem 30-letého hráče – žádá to dialog, sdílení a oboustranný respekt.

 

RODINA

Vážení trenérští kolegové, vezměte na vědomí fakt, že rodinný život je pro třicátníka, a především pro třicátnici, jedním z ústředních témat. Ve těchto letech vychovávají vaši svěřenci nejčastěji mladší školní děti, někdy až pubescenty. Na druhé straně americký psycholog Levinson soudí, že do 30, často dokonce do 40 let jsou muži málo zralí ke skutečné oddanosti vůči ženě a rodině, že nejsou úplně schopni vztahu spojujícího intenzivní lásku, sexuální spontaneitu a emoční blízkost. Žijí spíše snahou o vyniknutí, přáním dokázat sobě i druhým své kvality. Zpravidla žena svého může trpělivě vede po cestě citového vývoje, na které je sama daleko vpředu. Muži se obyčejně otvírají, jsou schopni skutečně emoční blízkosti až ke svým adolescentním potomkům. Ve věku kolem čtyřiceti let navíc ohrožuje rodinný život i rutina. Je tu prostě poločas a co dál?

 

Rozvod i přestup jako rituál

Někdy dochází v této době i k rozvodu prvního manželství. Podle výzkumů průměrný věk, kdy se žena podruhé vdává a muž podruhé žení spadá právě do období mezi třicátým a čtyřicátým rokem. Bohužel rozvodu poněkud chybí kultura a rituál. Při svatbě víme, co dělat, jak se, ke komu chovat, co komu říkat, dokonce i co ke komu cítit… Rozvod, když už musí být, je stejně významná událost jako svatba, je to totéž s opačným znaménkem. Psycholog Říčan by si přál, aby byl vytvořen rituál rozvodu, což nepokládám za úplnou zcestnost. Vyslovuje odvážnou představu, která je v současnosti možná i trochu naivní, ale mně voní, poněvadž v ní vidím paralelu se sportem. Říká: „Snad by si měli rozvedení manželé v přítomnosti společných přátel na rozchodnou podat ruku, zakopat válečnou sekeru, něco by se mělo zahodit nebo spálit, měli by se zavřít nějaké dveře a jiné otevřít…“, není to stejná situace, jako když hráč opouští tým a přestupuje do jiného? Nezaslouží si to důstojný rituál? Přeci, jestliže někdo s někým strávil kus života v pevné vazbě a v emočním sdílení, neměl by všechno zahodit jako staré ponožky.

 

STŘED – ŽIVOTNÍ DRAMA

V této životní fázi, právě mezi pětatřiceti a čtyřiceti se připravuje významná proměna lidské duše. Člověk by měl vědět, že jeho život nestoupá a nerozšiřuje se, nýbrž že si neúprosný vnitřní proces vynucuje zúžení života…

 

„Pravda životního dopoledne vývoje člověka se odpoledne stává lží“. Být dospělý znamená umět snést ztrátu iluzí a nepropadnout přitom panice…

 

Po překvapení, či protestu začne pozvolné vyjednávání se sebou samým, s vlastním tělem. Člověk už musí přijímat podmínky nepodepsané smlouvy předložené bez ptaní, kdy ví, že to, co platí pro jiné, platí i pro něj a žádné výjimky z tohoto pravidla neexistují.

U běžné populace je velkým tématem tohoto období protest proti rutině a její jednotvárnosti a vyvstává otázka smyslu: k čemu to všechno? Člověk se ptá, co si počít s druhou polovinou života, abychom ji prožili autenticky, tedy pravdivě, celistvě, nerozpolceně, když pozice jsou v podstatě vybudovány a existence zabezpečena. Expanze mládí může ještě pokračovat, má k ní dost sil, ale už se pro ni těžko dokáže tolik nadchnout. Vrcholový sportovec řeší v tomto období jiné téma …

Vážení trenéři, v životě vašich hráčů nastává kruté zjištění, že se nesplní už nic z toho, co se nesplnilo dosud. A s tím se musí smířit mlčky, beze strachu a – je-li to možné – i bez zoufalství. Pomozte jim i v naději, že ještě mnoho je třeba vykonat a očekávat, že to nejlepší v životě možná teprve přijde, ale podmínkou je – přijmout své meze!

 

Sportovci jako umělci?

Je známo, že dříve umělci ve věku od 35 do 39 let umírali častěji než příslušníci celé populace (Mozart, Rafael, Chopin, Rimbaud, Baudelaire). Nepřekonali totiž tento kritický bod, možná i vzniklý pocit prázdnoty. Ne, že by to u sportovců muselo mít tak fatální následky, ale princip je velmi podobný. Nevyrovnají-li se s osobní krizí, může se dostavit ztráta smyslu života a „symbolické umírání“. A zaznamenali jsme v poslední době i případy sebevražedných sklonů bývalých vrcholových sportovců, které bohužel znamenaly smrt nejen symbolickou. Nutný přerod vrcholového sportovce znamená opustit všechno dosavadní, navyklé, rutinní a vykročit kupředu, aniž přesně ví kam… Postavit se světu bez ochrany, aby se mohl uskutečnit tento přerod.  Pro běžného čtyřicátníka to sice není jednoduché – znamená to odložit konvence, vzdát se honby za vnějším úspěchem a pustit ke slovu své pravé já, své tvořivé tendence – ale sportovec na sklonku kariéry ztrácí navíc to, co běžný občan nabyl v letech od dvaceti do čtyřiceti. Totiž relativní životní ukotvení, pracovní a sociální pozici a jasný vývojový směr, který má velkou naději pokračovat v následujících letech. Naproti tomu vrcholový sportovec bude hledat druhou kariéru. V tomto hledání byste mu, vážení kolegové, měli rovněž pomoci. Nicméně životní výzva „půlení života“ nemine nikoho, včetně vrcholových sportovců.

 

„JÁ“ OBSAŽENÉ V „MY“

Přesto jsme ale stále ještě na hřišti a vedle výše zmíněných hrozeb je tu krásné období herní moudrosti. Hráči, kteří disponovali darem herní tvořivosti jako například Tomáš Rosický potřebovali kolem sebe „fungující kapesní švýcarské hodinky“, do nichž sám zapadli jako klíček, který mistrovský stroj uvedl do chodu. Švýcarské hodinky budiž symbolem perfektně šlapajících spoluhráčů. Kolektivní hra potřebuje totiž své tvůrce, zakončovatele, špílmachry, ale i tu neviditelnou armádu, která vytváří na první pohled nezřetelnou, ale velmi důležitou chemii hry.  V knize jednohoz nejslavnějších basketbalových koučů Phila Jakcksona Jedenáct prstenů, byste se mohli dočíst, čím byli Scottie Pippen nebo Dennis Rodman a ostatní, dnes už třeba zapomenutí dělníci Chicaga Bulls, pro Michaela Jordana, jehož si dodnes naopak pamatuje celý svět. Tohle neviditelné pojivo koneckonců obrousilo samotného Jordana k silnějšímu týmovému myšlení, přestože chtěl být především on sám a za všech okolností vždy nejlepší hráč na světě. A víte, proč to takto fungovalo? Protože už všichni hráči dospěli do věku, kdy byli schopni toto vše pochopit. Ano, do věku zralosti, o níž je tu řeč. Zralost znamená pochopení, že v kolektivní hře se i pro individualistu spolupracovat vyplácí. To vše se děje právě nejvíce mezi třicátým a čtyřicátým rokem života.

 

Snad největším kapitálem v kolektivní hře je slast ze souhry. Vzniká od ochoty existovat vedle sebe na hřišti, a jde přes schopnost sladit vzájemně individuální činnosti, až po stav, který by se dal nazvat „orgazmus souhry“, kdy je součinnost přirozeně a dobrovolně povýšena na úroveň individuální činnosti a někdy i nad ni.

 

PRO KOHO A PRO CO ŽÍT …

Individualistická ideologie nabízí člověku přesvědčení, že jeho seberealizace je nejvyšším životním cílem – a on to rád přijímá. Znamená to vsadit všechno na jednu kartu – totiž na sebe.  Člověk nachází hlubší životní ponor, obrací se k vlastní osobě, k vlastním duševním jevům a dějům, ke vzpomínkám. Naučil se přemýšlet o vlastních citech a vážit pohnutky svých činů; naučil se fantazii a dennímu snění; naučil se vnímat nejen krásu věcí a lidí kolem sebe, ale i vlastní rozechvění touto krásou, a ovšem i svůj strach obdiv nebo znechucení … Jeden z největších psychologů 20. století C.G. Jung, mluví o individuaci: „člověk se stává více individualitou, necítí a nejedná podle konvencí, nýbrž podle toho, k čemu se dopracoval vlastní cestou. Objevuje dobrodružství sebepoznání, o němž není předem možno říci, kam až povede, a které je jako pouť po nebezpečné horské stezce“. A přesto „sázka na sebe“ nestačí …

  

Má-li člověk zvládnout svůj nevyhnutelný sestup, postupné ztrácení tělesných i duševních sil, přitažlivosti a zajímavosti pro druhé a také klesající schopnost radovat se ze života, má jednu velkou šanci: přenést těžiště svého zájmu mimo svou osobu!

 

 Jde o to, aby pro člověka bylo něco minimálně stejně důležitého jako on sám, ne-li důležitějšího. Kde stojí osamocen, má nejvyšší čas hledat – ve vlastním zájmu –pro koho a pro co žít. Je to ke čtyřicítce už hodně těžké – ale neexistuje žádná jiná nadějná alternativa.

 

A láska nakonec …

A tak jsme se dostali k závěru tohoto dílu, věnovanému životnímu období od třiceti do čtyřiceti let, ale i na konec celého seriálu o psychologických výzvách jednotlivých věkových období. Od prvního dílu, kdy matka kojila budoucího hráče, až sem, kdy se blíží neodvratně konec sportovní kariéry. Tak na závěr ještě něco důležitého.

  

„Chápu, že slova jako láska nepatří do slovníku basketbalového fanouška. Ale po 40 letech v basketbalovém prostředí mě nenapadá přesnější popis pro tu záhadnou alchymii spojující všechny hráče na jejich cestě za něčím téměř nedosažitelným“

(Phil Jackson)

 

 

Často si klademe otázku, proč Dominik Hašek, Jaromír Jágr, Petr Nedvěd, Martin Straka a další hrají nebo hráli do tak relativně vysokého věku? To není jen proto, aby na stará kolena vydělali ještě nějaké peníze. Primární důvod je určitě jiný. Zmínění mušketýři nedovedou herní prostředí opustit, protože ho milují.

 

 „Musíte tu hru milovat víc než ostatní, pokud máte čtrnáctiletou kariéru plnou úspěchů …“.

(José Mourinho)

 

Roger Federermiluje tenis, a proto se stále znovu vrací na kurt.Jaromír Jágrprohlásil při návratu do Kladna na tiskovce: „Dlouhověkost ovlivňuje spousta faktorů. Nejdůležitější je láska – a já hokej miluju. Láska k činnosti je hybatelem všeho i úspěchu ve sportu. To se, vážení trenéři, na trenérských kurzech neučí …

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *