Menu Zavřeno

STÁLE JE TO V NÁS

Reflex 13/2018
Tak si Rusové znovu zvolili svého cara. Oni to asi potřebují – imponuje jim prezentace síly. Můj vztah k Rusům je dvojaký. Jsem volejbalista a v mé hráčské době Rusové nekompromisně kralovali volejbalovému světu. Když jsme je na Mistrovství Evropy 2001 porazili (tehdy už jsem nebyl hráč, ale trenér) byla to národní slavnost. Přesto k nim mám v tomto směru respekt – vždycky volejbal uměli a stále umí. Ruské sportovce (navzdory dopingové aféře) a především umělce vidím jinak než Rusko mocenské. Jdu-li do opery, uklidňuje mě, když čtu v seznamu interpretů ruská jména a nemusí to být přímo Anna Netrebko. Zapomínám na ruské tanky z osmašedesátého, které jim prostě nemohu odpustit a očekávám prvotřídní umění. Nemohu jim odpustit ani to, že u nás pod taktovkou Kremlu došlo k destrukci hodnotového systému. Prostě trvá averze vůči zemi sovětů – matce naši KSČ, jež se na českém národu dopustila dějinného zločinu. Uvědomil jsem si ale, že dovedu mít k těm „Rusákům“ i trochu jiný vztah. Dali světu mého oblíbeného Dostojevského, ale taky Čajkovského a Stravinského. Jejich baleťáci a krasobruslaři mě vždy dojímali a tenistka Šarapovová má zase v sobě zvláštní kouzlo. Semjon Byčkov (původem Rus), který stojí nyní u dirigentského pultu České filharmonie, je pro Prahu „haupttrefa“.
V refrénu písně Ruská opakuje Luboš Pospíšil monotónně slova: „….Stále je to v nás …“ a dál „Na boží Rusi beránci hlady a vlk opodál –  A zvony znějí po celé zemi do ticha dál, dál a dál.- Vraťte nám syny, zbourejte lágry, my jsme bez viny.- Vraťte nám syny a chleba a hry …“. Notuji si s Pospíšilem: „stále je to ve mně“ a děsí mě představa, že nás naši mocní tlačí znovu na východ, ale taky přidávám, že před ruskými sportovci mám respekt a ruské umění miluju. Tak se to ve mně nějak hádá.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *