Ještě před pár dny jsme zde slavili velké vítěze, a teď jsou na řadě i prohry. Psal jsem Pepovi Dostálovi po pro něho neúspěšném závodě, že to není žádná tragedie, ale zpráva, kterou si má přečíst a prožít. Co mi odpověděl zde nebudu sdílet, protože je to soukromá komunikace, ale z smsky jsem jasně poznal, že tu zprávu přečetl správně. Ostatně jeho odpovědi pro idnes ukázaly, že je opravdový chlap: “Já chtěl jít o zlato. Dal jsem do toho všechno, co šlo. Nepřemýšlel jsem nad tím, že bych mohl být druhý nebo třetí. Ne, že bych to nechtěl, ale já chtěl vyhrát, jenže mi došlo takovým způsobem, že jsem mohl možná deset patnáct metrů dát, ale taky by… taky by… taky by bylo dost možné, že bych to ani nedojel”, říká upřímně Pepa Dostál. A já už nebudu otravovat se svým sloganem, že prohra je negativní dobro, ale znovu zdůrazním, jak je pro člověka důležitá, když jí umí přijmout. To, “když jí umí přijmout”, to bych zdůraznil. Krásně o tom mluví krasobruslař Tomáš Verner, který své pocity sportovního selhání přetransformoval do následného života parádně. Zkusil si své a přitom z jeho slov necítíte zhrzenost, zasunutou bolest nebo sebelítostný tón. Mluví k vám člověk, vyrovnaný se svou minulostí – silnější než předtím. Já vím, že jsme mašiny na vyhrávání, proto jsme se dali na sport, a vyhrávat nás sakra baví, ale dnes už jako zkušený matador vím, že prohry jsou stejně důležité jako výhry. Výrazná přemíra jedné karty jde proti životní harmonii. Ne nadarmo zpívá Kryl „děkuji za nezdar, ten naučí mě píli … děkuji za slabost, jež pokoře mě učí …
DĚKUJI ZA NEZDAR …
