„Je to správný týpek“, o takovéhle hodnocení se hraje v prezentaci známých sportovců na sociálních sítích. Mladí lidé na sítích se totiž nenechají okouzlit pouze tím, že někdo je ve sportu dobrý. Dokonce, i když se stane známým, tak to ještě neznamená, že to naplno vyhraje u mladých. Je tu sice respekt ke sportovnímu mistrovství, ale zdá se, že „obyvatelé sociálních sítí“ na prvním místě dokážou ocenit člověčinu. A dokážou ji rozpoznat, nenechají se zmást. Tohle říká, manažer digitálních médií Českého olympijského výboru Tomáš Houska a já s ním. Tímto jeho názorem otevírám silné téma „sociální sítě ve sportu“. Já jsem, coby šedesátník přišel sociálním sítím na chuť, navzdory počátečnímu odporu. Uvědomil jsem si, že to je se sociálními sítěmi v podstatě stejné jako s televizí či s autem. Obojí umí člověku zkvalitnit i zničit život. Nářky mých věkových vrstevníkům a lámání hole nad takzvaně zkaženou mladou generací je hloupost. Je to všechno o míře, v jaké se člověk nechá lákavým světem lajků zotročit. Osobně jednak zdvíhám palec, jakože lajk, a naproti tomu zvedám i ukazovák jako varování.
PRO
Nejprve ta pro. Vyjadřování je sítí velmi úsporné, zejména na Instagramu, jehož komunikačním jazykem je například slogan či vyjadřovací zkratka. Chutná mi to, protože si přitom uvědomuji, jak jsem ve svém psaném projevu až přespříliš květnatý. Docela jim to závidím a učím se od nich. Trenéři s tímto trendem sice nemusí souhlasit, ale pro zdárnou komunikaci bude rozumnější alespoň částečně tento stav akceptovat a pokusit se o přenos informací ve sportu i touto cestou. Sociální sítě jsou i výborným prostředkem komunikace, sebevyjádření člověka nezávislé na čemkoli, co nesouvisí přímo s osobností sportovce. Stačí jen nápad, smysl pro správnou míru a samozřejmě jako u všeho – jistý druh talentu. To co produkuje na sítích třeba takový Karel Kovář, zvaný Kovy (byl s námi na olympiádě), mi dává smysl a baví mě to.
PROTI
Jisté nebezpečí, zejména pro sportovce, tu ale vidím. Sociální sítě bohužel někdy poskytují území, kam člověk uteče, aby se ochránil před nepříjemnou emocí. Mám na mysli například situaci po sportovní prohře, kdy od ní mladý člověk uteče a najde si lék v podobě hojivé přívětivosti své sociální bubliny. Jenomže prohra ve sportu má doznít, má svůj veliký význam, stejně jako úspěch. Nemá se od ní prchat. To emocionální napětí mezi porážkou a vítězstvím dělá sport sportem, a člověka činí silnějším pro život. Souvisí to i s tím, což je rovněž nebezpečné, že sportovec vytváří na sítích svůj vnější obraz, který někdy nekoreluje s realitou kolem něho. Skutečnou realitu hřiště, kde utrpěl zásadní porážku, promění v úplně jinou realitu, tím, že např. prezentuje nějakou svou výbornou akci a lajkuje se v jeho bublině ostošest. Vzniká dojem: „ty jsi úžasný, ty jsi borec“, přestože proto v danou chvíli není pádný důvod.
Tak zvlášť vám, kteří pracujete s mladou generací, doporučuji, vidět svět i jejich očima. Mluvit o věcech, které oni znají a vidí, a pokud jim musíme ukázat něco, co nevidí, měli bychom to dát do spojitosti s něčím, co je jim známé nebo alespoň povědomé. Ta cesta je v otevřeností a jednoduchostí. Například poslanec choco_afro to vyhrál u mladých na Instagramu na celé čáře. Dobrý příklad i pro sport …