Menu Zavřeno

SVÉ SRDCE NA STOŽÁR

Reflex 29/2018
Na letošním karlovarském filmovém festivalu byl jeden večer zasvěcen neblahé vzpomínce na ruskou okupaci v srpnu 1968. Symbolicky na něm zahrál Vladimír Mišík. Kdo jiný, že? Ano, ten, kterému „rudoch“ nedal pokoje a který nedávno odmítl převzít státní vyznamenání, protože si chtěl udržet neutrální klima v žaludku. Své vystoupení v Karlových Varech zakončil krásnou písní Balada, s textem básníka Františka Gellnera. I to pro mě bylo symbolické, poněvadž jsem Gellnera coby student na fakultě v Brně hltal a miloval. Celý život mě provázel silný verš z jiné jeho básně: „… pln touhy srdce na stožár jsem přibil, však nikdo nešel…“. Moje mladé, dravé, trochu romantické studentské srdce nutilo sportovně pragmatický mozek, aby symbol „srdce přibitého na stožár“ přijal jako požehnání vášni, náruživosti, akci a možná i odporu. A nesl jsem si tento symbol i do dalšího života a mnohokrát jsem ho použil. Připouštím, že to Gellner mohl myslet i jinak, ale moje idealistická (zaplaťpánbůh) bytost to tak tehdy chtěla mít. Při Mišíkově vystoupení jsem si na to hned vzpomněl. V oné Gellnerově básni je totiž další pokračování„ …zlhostejněl jsem pokročilým věkem …“ Proto mě to okamžitě trefilo. Uvědomil jsem si, že nechci lhostejnět, ale doba lhostejnosti nahrává. Plíživě se smiřujeme s tím, že nám „těžko ohraničitelná podivně narudlá parta“ začíná znevažovat symboly a rozkládat křehký systém hodnot, tak pracně budovaný po roce 1989. Mate nám světové strany a likviduje možnost něčemu věřit. Text písně je symbolický, ale je potřeba se bránit i v rovině symbolické, poněvadž to zvyšuje šanci ubránit se v té faktické. Možná by Vladimír Mišík mohl zhudebnit i tuto Gellnerovu báseň a klidně by text mohl upravit takto: „pln touhy srdce na stožár jsem přibil, následujte …“.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *