ZÁHLAVEC

Prohlásil jsem v televizním Studiu 6, kde jsem byl minulý týden s Dominikem Haškem, /odkaz níže/, že předpokladem přísného trenérského působení je bezvýhradná láska trenéra k profesi i k dětem. Uzavřel jsem to slovy, že dítě respektuje přísnost, a dobře rozezná, zda se k němu dospělá autorita chová s láskou či neláskou. Včetně toho, že padne sem tam nějaký záhlavec, když překročí všechny hranice. Dominik Hašek mi přitakal, ale trochu protestoval proti tomu záhlavci. A tak k tomu dnes něco napíšu.
Vzpomínám si na jednu historku, kterou mi nikdo z rodiny nedokáže potvrdit, ale jsem si téměř jist, že se v minulosti stala, tak jaký popíšu. Můj synek stejného jména je hračička a když byl hodně malý, tak se ta hravost projevovala různými kousky, které jeho okolí, tedy naší rodině příliš nechutnaly. No a jednou, když zase testoval okolní svět praštil svou sestru Svaťku nějakým předmětem (přesně už si nevzpomínám) do hlavy tak, že začala krvácet. Žádný horor to nebyl, ale křiku dost. Vlítnul jsem na Zdenála a jednu jsem mu ubalil. Jinak bych určitě tu situaci vyhodnotil, kdyby se rvali a v rámci boje začala téct krev. Ovšem tenhle jeho kousek mi připadal tak, že jí prostě praštil z plezíru. Zlý snad nebyl on, asi nechtěl ublížit, ani já, protože ani já jemu jsem nechtěl ublížit, ale zlo v něm situačně zvítězilo. A zlu se má čelit, ať přichází odkudkoli. Ono je totiž zlo v každém z nás, nenachází se mimo naši osobu. Jde na nás zevnitř a my jsme se mu v průběhu let naučili (více či méně) čelit jednak sebekázní, vůlí, respektem či pevně vybudovaným systémem hodnot, které vyznáváme a hájíme. A nic naplat, čas od času ovšem každého z nás zlo přemůže. No a dokud, ho dítě nedokáže ovládat zevnitř, kdy ještě nevytvořilo vnitřní morální korektiv, dlí nad ním vnější – dospělá autorita. 
Z takových a samozřejmě jiných situací se nenápadně utvářejí dítěti pravidla a respekt. Třeba si mohl můj syn uvědomit, že zlo se nevyplácí. Je to rodič nebo jiná dospělá autorita, kteří jsou definitivními tvůrci nebo potvrzovateli pravidel. Dítě do určitého věku nerozhoduje, resp. rozhodovat by nemělo. 
Zkrátka malé dítě ještě není rovnocenným partnerem ve spolupráci, i když nás někteří motivační manipulátoři přesvědčují o opaku. Tihle povedení vykukové se snaží prosadit myšlenku, že uznání nadřízeného postavení dospělého, překáží lásce. A to tedy není pravda. Je to přihlouplá pseudo-demokratická „infekce“, která považuje přirozený vztah nadřazenosti a podřazenosti mezi dvěma lidmi za překážku vřelosti. Snad si někdo z nás vzpomene, podobně jako já, jak měl v dětství rád lidi, ke kterým vzhlížel a kterým se rád podřizoval. Dítě, které zcela přirozeně touží v rámci rodiny dosáhnout vyššího postavení, a nenaráží na odpor, začne prostě tyranizovat. Koleduje jsi svým chováním o pohlavky, ale nenaráží na instinktivně očekávanou a podvědomě vlastně kýženou protiagresi, nýbrž na klidně pronášené pseudoracionální fráze. Konrád Lorenz, nositel Nobelovy ceny, který je mi stálou inspirací, říká: „ … tisíce dětí se stalo nešťastnými neurotiky právě díky této „nefrustrující“ výchovné metodě“. A právě, když vnější autority, ať už rodič, učitel nebo trenér, nesplnily svoji úlohu v určité fázi vývoje, projevuje se pak zanedbaný potomek či svěřenec v dospělosti často asociálním chováním. Záhlavec milujícího rodiče či trenéra je minimálním nebezpečím, ve srovnání se zamindrákovanými či asociálními týpky, kteří měli tu smůlu, že v určité době nenarazili na rázný, ale zdravý odpor dospělé autority. Životní záhlavce v dospělosti mívají pak často fatálnější dopad.