Menu Zavřeno

NEFŇUKAT …!

Reflex 31/2018,
Generace hráčů, narozených za hlubokého „totáče“ (dnes padesátníků a šedesátníků) se formovala jinak než ta současná. Páni kluci z mých časů se sešli na plácku či na ulici, určili si pravidla hry, sami si soudcovali, sami pro sebe hru analyzovali a sami o ní mezi sebou diskutovali. Každý z nich v přirozené konkurenci poznával, jestli je dobrý nebo špatný hráč. Nepotřeboval k tomu trenéra. Současné děti se spontánně nescházejí na hřišti či na ulici, poněvadž rodiče mají strach pouštět je ven. Nás rodiče po setmění jen stěží naháněli domů, protože jsme přeci ještě nedohráli… Nic naplat, časy se mění, jak zpívá Dylan, ta doba je pryč, a před námi stojí nová výzva. Osobně zachovávám naději, že existuje řešení i v této době, přestože nezávazná „uliční hra“ pohříchu schází. Onen fígl, jak jsme se učili na plácku fotbal se skrýval v tom,  že jsme se něco učili, ale nevěděli jsme, že se to učíme. Náruživě jsme hráli, nevnímali čas ani okolí a přitom jsme se nepozorovaně a nenásilně učili nové dovednosti či řešení situací, a to nejen herních, ale i životních. Jestliže se herní spontaneita z ulic vytratila, musí se tudíž znovu nalézt v tréninku a i v životě. A jak na to? Hráč se nejlépe učí sám – emocionálním prožitkem v různých situacích, pak musíme takové podmínky vytvořit. Co nabízel plácek a ulice, musí nabízet moderní trénink dětí. Například i tak, že dítě má právo na chybu bez následku, aby se učilo samo chyby vyhodnocovat nebo tak, že není neustále poučováno, co má dělat.

A navzdory tomu, že sám i nadále hlásám ctění tradičních hodnot a i přestože jsem zde nedávno napsal nostalgický článek „Starý časy“, žiju v naději, že se nám podaří setřepat sladkobolné stesky a zvládnout novou historickou výzvu. Navrhuji minimálně ve sportovním prostředí, ale možná i v sousedství první krok: přestat fňukat „ … že za našich časů …“.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *