Reflex 30/2018
My volejbalisté míváme v červenci svatý čas, jelikož se nehraje liga a objíždějí se letní antukové turnaje. Já jsem tuto dobu využíval vždy k tomu, že jsem náruživě navštěvoval letní hudební festivaly. Jednou mi známý hudební publicista a můj kamarád Jirka Černý říká, tuším v Náměšti, pojď, něco ti musím ukázat a odvedl mě na jednu z vedlejších scén. Tam mě uhranula svým vystoupením krásná harmonikářka jménem Radůza. A tak jsem tehdy poznal tento umělecký skvost. V začátcích jsme ji s dalšími sportovními kumpány finančně podpořili, když se z hraní na Karlově mostě probojovávala na pódia. Pak už jsem jen sledoval její vývoj a žasl nad každým novým CD. Letos jsem měl na sportovně společenském tenisovém matiné v Přerově povídání s Pepou Štěpánkem, který ji doprovází na kytaru. Mluvili jsme o šíři jejího talentu, hraje totiž na několik nástrojů, krásně emocionálně a opravdově zpívá, skládá hudbu, ale především skvělé texty:“… jedné noci Madona a Botticelli dotkli se v nebesích svými čely …“. Udivil mě podruhé, když mi vyprávěl, jak neuvěřitelně snadno se Radůza dokáže učit cizí jazyky a že dokáže přečíst knihu na cestě z Brna do Polska … prostě multitalent, i když, jak to tak chodí, složitá osobnost.
Na stejné akci v Přerově jsem složil poklonu také Heleně Vondráčkové, jejíž hudbu naopak vůbec neposlouchám, poněvadž krásně zazpívala na jednom večerním jam session, dva šansony. Vtipně a s laskavým nadhledem mi opáčila, že jsem si dovolil dost – neposlouchat její hudbu. Nicméně se vší úctou k ní a s plným respektem například k Anetě Langerové či nejslavnější Lucii, dámy mi snad odpustí: Radůza je jediná a lepší tady nemáme: „… dotknul se její tváře štětcem, usedla na obraz jak vážka lehce, v náruči držela svého, zářila jak slunce, když laská Sinaj, aleluja…“
http://www.csmusic.cz/song-80744-madona-a-botticelli