„V podcastu Přes příkop Pacina po návratu z Pekingu uvedl, že realizační tým na hrách nefungoval ideálně, pro některé hráčky nebyl prioritou týmový úspěch…“, napsal Deník Sport včera v reakci na nečekanou rezignaci Tomáše Paciny na post trenéra ženské hokejové reprezentace. Předtím jsem slyšel i šílenou větu, že trenér Pacina si po návratu z Pekingu běžel postěžovat do našeho podcastu. Bylo to jinak. Byl unavený, chtěl si odpočinout a musel jsem ho přesvědčovat, aby kvůli aktuálnosti přišel den po příletu. Byla to moje aktivita, nikoliv jeho. Pokud jste podcast neslyšeli, je snadno dohledatelný a všimněte si, že Pacina začal dlouhou až sžíravou sebekritikou, až poté kritizoval netýmovost.
Chcete slyšet paralely? Julio Velasco, dvojnásobný mistr světa ve volejbale odcházel po půl roce z Čech jako zpráskaný pes (2002). Laurent Tillie, byl z postu trenéra české volejbalové reprezentace odejit rovněž po půl roce (2005), aby potom s týmem Francie vyhrál titul mistra Evropy a loni dokonce olympiádu. Když trenér ženské reprezentace Waibl, sám rezignoval z postu trenéra ženského nároďáku (2016) a my jsme ho s Jakubem Novotným navštívili v Drážďanech, bylo tristní slyšet, jaký pocit v něm zanechalo české prostředí. Ani jeden zřejmě nebyl českému prostředí dost dobrý. Trenér Pacina uvedl jako důvod odchodu zdravotní problémy, nebudu mu volat a místo toho mu popřeju pevné zdraví, leč z mnohých signálu cítím, že rovněž nebyl českému prostředí dost dobrý. Nemohu se plést do hokeje, ale výše tři jmenovaní volejbaloví trenéři byli skutečnými odborníky a vylámali si zuby na českém ignorantství, blbosti, nepřejícnosti a nafoukanosti. Byl jsem trenérem klubového týmu i nároďáku v cizí zemi, a vím, že nikde na světě nečekají na „cizáka“ vítací výbory, ale my jsme mistři v tom, jak uštvat někoho, kdo se na sport dívá jinou optikou než my sami …