Velmi mě to tehdy mrzelo. Už jsou to dva roky, kdy se ze dne na den, bez varování ukončilo moje psaní pro Reflex. Mrzelo mě to proto, že jsem ztratil dobrou šanci ve svých textech překračovat rámec sportu. Nechci být nepokorný a vážím si možnosti psát pro Sport a měsíčník Coach, jsem přeci sportovec, ale nejenom. Spouštěčem pro tyto řádky byl dnešní Reflex a rozhovor s Pavlem Kolářem. Jeho slova potvrzují v jistém směru i to, co zde zarputile hlásám už několik týdnů. Ostatně před pár dny jsem se s ním o tom bavil. Ale k věci. Mým krédem a heslem je, že prohra je negativní dobro. To znáte. Naučil jsem se to ve sportu, ale platí to i v životě. Taková ta opravdová prohra bolí až do duše. Člověk mívá po takovém výprasku někdy dojem, že je konec světa. A pak ho další dny přesvědčí, že konec světa se nekoná, a ta „přísná dáma“ prohra měla svůj očistný přínos.
Náhlý odchod z Reflexu byla taky prohra. Rozhodující gól v zápase vstřelila redakce, zprávou: „od příště vaše rubrika končí“. A TEČKA. BEZ VYSVĚTLENÍ. Fajn zásah mezi oči, ale takových jsem v životě (a každý z nás – nejsem žádnou výjimkou) dostal pár. Jenomže tahle prohra nemohla být tím negativním dobrem, protože nenesla onu zprávu. Tu důležitou informaci, kterou poctivý sportovec či hráč nakoupí společně s prohrou, která bolí. Tu informaci, z níž se má člověk poučit. Vzpomínám si, jak jsem kdysi prohrál semifinále jednoho play off, protože jsem troufale mluvil s hráči o finále, aniž bych měl za sebou semifinálový postup. Dostali jsme na držku, a já už do smrti nezapomenu, že ve sportu platí „TADY A TEĎ“. Odcházel jsem z boje poražen, ale obohacen. A taky se v těchto bolestech rodily budoucí velká vítězství. Proto prohra musí pořádně bolet, aby si ji člověk hluboko uložil. Konec v Reflexu tu zprávu postrádal, prostě nedostal jsem ji. Nemohl jsem se z ní poučit, a to mi vadí, protože se učím a vyvíjím rád – nechce se mi totiž stárnout… A protože tu zprávu nemám, tak si ji často konstruuji:
ZAPRVÉ vždy člověk musí na prvním místě připustit, že články prostě nebyly pro Reflex dost dobré,
ZADRUHÉ, že se nehodily svým za měřením do koncepce týdeníku,
ZATŘETÍ, zásah vyšší moci – spekulace, kterou nechci rozvádět,
ZAČTVRTÉ (a to se ke mně šeptandou dostalo), že důvodem rozhodujícího gólu do mé sítě byla kauza „Ženy“, rozuměj článek o sportování žen. no a začtvrté (a to se ke mně šeptandou dostalo), že důvodem rozhodujícího gólu do mé sítě byla kauza „Ženy“, rozuměj článek o sportování žen.
Možná existuje nějaké zapáté nebo zašesté, možná je to od každého trochu. Prostě nevím, zpráva nedorazila. Snad je patrné z mého psaní, že jsem v zásadě optimistický a relativně šťastný člověk, rozhodně žádný plakánek, jen jsem se trochu vyzpovídal, že prohry bez sdělení mě štvou. A mám i koule na to přiznat, že mi ta práce chybí, poněvadž to byl formát pro mě. Obsahově i formálně – a diktát 1800 znaků dá užvaněnému člověku jako jsem já pořádně zabrat, pěkně mě to vycepovalo.
Aby si člověk mohl cenit sám sebe, potřebuje si uchovat svou individualitu. Není fylogeneticky konstruován jako stádní prvek, a když se stádem splyne, je to jeho kafe. V mém pojetí je člověk neopakovatelná entita a ať už prostřednictvím své malebné zahrádky před domem, exteriérem či interiérem svého obydlí nebo například oblékáním se vůči okolnímu světu vyjadřuje. Psaný text je jednou z forem sebevyjádření. Jen se podívejte na Facebook a Instagram… No a pro mě je psaní jedinečnou možností promlouvat odvrácenou stranou své osobnosti. Moje známější strana se již vyjádřila svými sportovními výkony v minulosti, byla to nádherná doba, kde naopak slova hrála daleko menší roli než činy. Černobílý svět vítězství a proher. Tak už jen poslední věta: s prohrami bez dovětku mám problém …