Existuje pravda na způsob schémat, algoritmů a důkazů, ale je také pravda na způsob doteku nebo pocitu či tušení. „Bratři“, o nichž dnes bude řeč, tedy Ladislav Vízek a Jaroslav Hřebík, reprezentují každý jinou pravdu.
Tuším, co si čtenář znalý fotbalu pomyslí, jestliže spojuji dva tak vzdálené světy, ale pokusím se o vysvětlení. První z obou jmenovaných je fotbalovým bohémem se zdravým selským rozumem a druhý je systematikem a vizionářem.
Jejich hodnotové systémy jsou od sebe na hony vzdáleny, naproti tomu z osobní zkušenosti s nimi vím, že oba milují hru, oba jí rozumí, ovšem každý úplně jinak. Láďa je dodnes náruživým hráčem čehokoliv od tenisu až po mariáš a rozvíjí herní plány i v chůzi na ulici. Jarda je také hráč, několikrát vyhrál míčový sedmiboj osobností, což je soutěž dvojic v sedmi míčových hrách během jednoho dne. Když se hraje cokoliv, stále by se o něco sázel.
Rozdíl mezi oběma bratry je platforma, z níž pohlížejí na fotbal. Jardu zajímají systémové věci a jako vzdělaného člověka širší souvislosti, které se do fotbalové hry promítají. Sleduje zákonitosti světového fotbalu a snaží se je přenést do českých poměrů. Láďa zná vůni fotbalu, má pod kůží tajemné fotbalové fígle, které navnímal jako špičkový hráč. Má ZKUŠENOST SRDCE a „doktorát“ v oboru fotbalové šatny.
A jak to souvisí s volejbalem? Střet těchto životních pohledů je typický pro všechny sporty, tedy i pro ten můj. Volejbal je specifický v tom, že má své letní antukové turnaje, kde se hráči různých týmů daleko více a pravidelně (téměř každý letní víkend) scházejí. Vytvářejí nekonečnými debatami u piva velmi silný lidový názor, který je svým způsobem romantický, ale vývoji volejbalu zároveň nějaký čas překážel. Jak? Například při akceptování trendů ze zahraničí.
Teprve poté, co většina poznala, že nám ujel mezinárodní volejbalový rychlík, jsme trochu procitli. A aby komplikací nebylo málo, přibývá ještě tzv. „Pravda mistrů světa“. Československé národní družstvo v letech 1956 a 1966 získalo titul mistra světa. Zejména „šestašedesátníci“ (sláva jim), drželi klíč k volejbalové pravdě tak dlouho, až jsme samou zahleděností do minulosti ztratili úplně kontakt se světovou volejbalovou špičkou.
Volejbal i fotbal se hraje jinak než dříve. Je v něm méně poezie a více zákonitostí, kterým je nutné se přizpůsobit (v tom má Jarda Hřebík pravdu). Ale stále je to hra, která nestojí na výpočtech, ale na pravděpodobnostech. Rozhodují nejen systémy, ale i velká individuální rozhodnutí. Vrcholový sport udělal z hráčů moderní gladiátory. Sport se stal obrovským byznysem. Kdo tato pravidla nemíní respektovat, udělá lépe, když zůstane u hobby sportování.
Tvrdím, že základním lidským citem je láska. Kameník musí milovat kámen, truhlář dřevo a hráč hru. Začal jsem Hřebíkem a Vízkem a u nich také skončím. Jejich mnou vykonstruované bratrství, kterému by se zřejmě oba bránili, je dáno láskou ke hře. Jsou sbratřeni krví herní náruživosti, ačkoliv by pravděpodobně stěží dobrovolně zasedli k jednomu stolu.
Dlouho jsem si naivně myslel, že lze tyto dva světy smiřovat, a dokonce jsem se troufale domníval, že je to mým posláním, poněvadž oba úhly pohledu důvěrně znám jako hráč i jako trenér. Život mi ukázal, jaká je to naivní představa. Vím, jak nás ve volejbalu trápí malá vývoje-schopnost trenérů, vím, jak je nutné se vzdělávat a komunikovat s cizinou.
Z tohoto důvodu jsem přivedl k českým nároďákům zahraniční trenéry. Ne proto, že by všichni čeští trenéři byli špatní, ale protože potřebujeme nové podněty v přístupu k trenérské práci. V tomto směru mám blíže k Jardovi Hřebíkovi. Na druhé straně, život potřebuje i malebnost a trochu zdravého selského rozumu, v tom Láďovi Vízkovi rozumím. Možná by se jako trenérský tandem výborně doplňovali, ale to už moc fantazíruji.
Sportovní hra svléká každého do naha, protože lidé se ve hře dokáží zapomenout, a velmi spolehlivě se dají dekódovat jejich charaktery. Nechť se čtenář inspiruje podle svého uvážení, ať už inklinuje ke světu fotbalové poezie nebo ke světu fotbalových zákonitostí. Já to mám jasné: oba dva hlavní protagonisté díky herní náruživosti zůstávají mladí, přestože jsou oba šedesátníci. Mám je rád, Láďu jako bývalého hráče, Jardu jako bývalého trenéra.
První věta tohoto článku patří již zesnulému olomouckému profesoru Komendovi. Ten chlapík krásně vyjádřil, co jsem chtěl v tomto článku sdělit: Život je krásný ve své dvojakosti. Ať už je čtenáři sympatičtější kterýkoliv přístup jednoho z „bratří“, měl by brát v úvahu i druhý úhel pohledu. Velké věci se pak rodí, když to někdo dokáže správně odvážit…
Pro deník Sport, listopad 2014, Haník Zdeněk
http://isport.blesk.cz/clanek/muj-isport-blogy-redaktori-zdenek-hanik/219652/vysoka-hra-zdenka-hanika-vizek-a-hrebik-jsou-bratri.html