Tak vidím, že jsme se tu s tématem „dril není sprosté slovo“ (haniksport.cz/Dril) nadělali pěknou parádu a posunuli se o notný kousek vpřed. Kvituji s povděkem, že některé komentáře měli punc odborné zasvěcenosti. Ale to hlavní, že drtivá většina z vás selským rozumem přečetla v mých řádcích polaritu života mezi dobrem a zlem, potažmo polaritu sportu ať už fotbalu či volejbalu mezi drilem a herností. A pokud se nějací koumáci pokoušejí vás vychýlit příliš na jednu stranu (například všechno hrou a všechno pozitivně), nevěřte jim. Pravda je v té protikladnosti. Je na to jedno slovo, ošklivé, ale přesné: „komplementární“. Znamená, vzájemně se doplňující a o to jde. Prostě nejde jedno bez druhého, co by byla radost bez smutku – nic, neexistovala by. A tak, kdo neumí fungovat mezi bolestí a slastí, radostí a smutkem, nemá ve sportu co pohledávat. A asi ani pro život nebude mít dobrý talent. Umělci to umí pojmenovat lépe než vědci. Nevím, zda principál divadla Semafor Jiří Suchý vlastní registračku nějakého sportu, ale jeho problematiku zná velmi dobře. Možná aniž by si to uvědomoval:
Zatím však ještě jedeme po Zemi,
šedej tunel si zdobíme růžemi,
co zmůže růže to dobře znám,
voní i bodá, jako život sám.
Není to kouzelné? Není v tom obsažena celá krása života i problematika sportu? Pokud souhlasíte, dejte si se mnou ještě refrén:
KDYKOLIV, KDEKOLIV,
KDYŽ SLUNCE ZAJDE,
A VYJDE ZAS,
TAK JE TO DIV …
KDYKOLIV, KDEKOLIV,
VŽDY SI MĚ NAJDE,
TO POTĚŠENÍ, ŽE JSEM ŽIV .. ŽE JSEM ŽIV
A tak je to i s tou naší pandemickou krizí, od jejího začátku v březnu minulého roku doteď se snažím proti předkládané katastrofické tváři – stavět tvář protikladnou. Ne furiantskou, arogantní, ale respektující, pokornou, ale i odvážnou. A víte proč? Protože život je někdy klenot, jindy šmejd a my už víme, že to tak má bejt …