Jakoby nebylo dost starostí se zákeřnou nemocí, přicházejí ve sportu další turbulence, zatýká se na fotbalovém svazu, a rozhořela se i kauza kolem Miroslava Černoška. Mirka znám, a vážím si ho, ale to sem nepatří. Co mě ale překvapilo, že média udivuje či pohoršuje Černoškův výrok, že „leštil kliky“. Protože jsem taky svého času leštil kliky, napíšu k tomu pár dnešních slov. Byly to sice jiné kliky, ale princip je stejný. Předně, odmítám tvrzení, že český sport je žumpa na peníze, což často slyším. Je v něm většina slušných, čestných a pracovitých lidí a holt i pár prevítů, jako jinde v životě. Takže k „leštění klik“. Každý řídící manažer nebo předseda svazu, kterým jsem byl 7 let, musí zajistit pro svůj sport především peníze, ať se vám to líbí nebo ne. Podle toho je členy sportovního svazu respektován či zatracován. A teprve, když jich sežene dostatek, dá svému sportu šanci rozvíjet strategie a odbornost. To jsem se naučil jako trenér a metodik až „tam nahoře“. Předsedové (mě nevyjímaje) prostě bojovali o komerční a státní finance pro svůj sport. Leštili jsme kliky všichni! Co jiného zbývalo, když se za pochodu měnily podmínky a sportovní svazy musely vysvětlovat svým členům neustálé korekce rozpočtů podle aktuálních změn a turbulencí na ministerstvu. Státní strategie sportu neexistuje od roku 1989, takže žádné pevné zábradlí, kterého se dá principiálně držet. Za takových podmínek je logické, že jakmile se náhle a nečekaně změní personál ministerstva, celé sportovní prostředí zachvátí panika, že nastavené podmínky opět nebudou platit. A věru, většinou neplatily. Od roku 2010 do roku 2017, kdy jsem byl předsedou volejbalu, se vystřídalo pět ministrů, a ještě větší počet náměstků. Co to znamenalo? Že pokaždé, při změně ministra či náměstka se měnil úhel pohledu na rozdělování peněz, priority, psaná i nepsaná pravidla. Pohybujeme se prosím ve sportovní politice, čili i kontakty, předběžné dohody – to vše jsou legitimní prostředky komunikace.
Hlavní bolestí bylo narušení předvídatelnosti. Například si vzpomínám, jak jsme ještě měsíc před konáním Mistrovství světa juniorů do 21 let, které jsme pořádali v Brně, jsme nevěděli, zda PŘEDBĚŽNĚ SCHVÁLENOU DOTACI DOSTANEME ČI NIKOLIV A V JAKÉ VÝŠI. A co teď? Co dělat na postu předsedy v této situaci, pokud nechci svůj sport položit ekonomicky na lopatky? Na rovinu: začnu intenzivně lobbovat, leštit kliky všude, kde je to možné. Na ministerstvu, v parlamentu, u partnerů u jiných vlivných lobbistů. Nemám jinou možnost, poněvadž o financích rozhodují lidé, systémové nastavení jejich rozdělování jsou pouze vodítkem. A navíc, nikdo nechce vzít zodpovědnost za jakékoliv rozhodnutí, protože tu byly desítky kontrol, posléze obvinění a obžaloby.
Já vím, je mezi námi pár lidí, kteří „přešlápli“, ale sportovci hrají principiálně rádi podle pravidel, jsou na to celoživotně zvyklí, věří dobrým systémům, ale nejsou zvyklí na to, že žádný systém neexistuje a pravidla se mění během soutěže. Pokud se tak děje, zbývají jen dvě možnosti. Vůbec takovou funkci řídícího pracovníka nedělat, resp. rezignovat nebo leštit kliky.