NA DEPRESI NEBO NA DEVATENÁCTKU?

Ptal se mě kdysi doktor Šubrta v Nymburce: „na co chcete umřít pane Haníku, na infarkt nebo na prasklý žaludeční vřed, na obojí máte s vaším životním stylem výborně našlápnuto. Vřed mi skutečně praskl, přežil jsem, a ve věnčité tepně u srdce už mám taky intrakoronární stent. Na rty se mi tlačí otázka: „na co chcete zemřít na devatenáctku nebo na depresi?“. Jenomže takhle se nikdo ptát nesmí? Ale pozor, otázka je to velmi podobná. Na obojí máme taky výborně našlápnuto. Pokud bude i nadále tato pošmourná nálada přetrvávat, tak jsme trochu v maléru. Takhle se určitě dlouho žít nedá. Já vím, situace je závažná? Ale taky vím, že už byla příliš dlouho zalitá sluncem, a lidstvo si užívalo příliš. Tak to v životě chodí. Přeci kvůli tomu nespácháme duševní sebevraždu. Anglické ženy se ve druhé válce v bunkrech malovaly, protože chtěly zůstat dámami, přestože nad nimi padaly bomby. Nenechaly si vzít život, i když o život sakra šlo. To nám je teď potřeba. Nejen opatření, ale optimismus, nejen strach, ale také nadhled a radost… nejen „19“, ale také odvahu anglických žen k aktivnímu postoji… Nedejte se moji drazí, nenechte si vnutit depresi, i když jste to třeba už chytli … Deprese je taky dost blbá nemoc…