Jak jsem se dočetl v médiích, prostředí kolem Jaromíra Jágra diskutuje o jeho možném působení ve Spartě. Zatím jsou to spíše dohady, ale zdá se, že ta karta je stále ještě na stole. Tak mi to nahrálo, abych dnes o něm napsal pár vlastních postřehů. Mnohokrát jsem se v minulosti přel o to, zda naše slavná „osmašedesátka“ je nebo není lídrem. Je určitě jedním z nejlepších hokejistů na světě všech dob, ale mám za to, že slovo lídr vyjadřuje jiný význam. Lídr je ten, který jede v bitvě na koni včele, a jeho jistota, že přežije je 50 na 50. Když je zabit, může skončit na hřbitově bezejmenných hrdinů, když přežije, a jeho armáda zvítězí, stává se nesmrtelným. Ta lídrovská role spočívá v tom, že dá sám sebe všanc, aby strhl ostatní, aby otevřel brány odvaze spolubojovníků. V našich končinách se zaplaťpánbůh neválčí, ale tenhle válečnický model mi dobře posloužil pro aplikaci do sportu.
Kdysi mě přes nos praštila kritická slova novináře The Hockey News Kena Campbella na adresu Jaromíra Jágra po vypadnutí Jágrova týmu z play off NHL: „ … není to první play off, co se mu nepovedlo. Neskóroval ani před třemi lety ve dvaadvaceti utkáních, kdy s Bostonem hrál finále …“ a v poznámce k tomuhle komentáři Pavla Bárty jsem zase četl: „ … Stačí si vzpomenout na světový šampionát v Praze, kdy dvěma góly heroicky zachránil čtvrtfinále proti Finsku. V dalších zápasech byl však nulový. A s ním celý český tým. Asi to nebyla náhoda. Tým k němu vzhlížel až příliš …“, uzavíral tehdy Bárta. Novináři mají právo prezentovat i kontroverzní názory, dokonce se to od nich žádá. Nebezpečí naopak spočívá v tom, když média nahrávají i lidem, kteří se na sportovních příbězích odbavují, protože postrádají ty vlastní. Někdo jako Jágr je označen za Boha, což vyjadřuje obecnou náladu, a začne pohádka, která už jde vlastním životem, potom ale přijdou pochybnosti, a nakonec se z nebes zatracuje do pekel. I proto tvrdím, že Jágr je diamant, ale není Bůh. Dokonce to zbožšťování zatemňuje tu jemnou filigránskou jedinečnost, která Jágra povyšuje nad hokejové prostředí. Dav se nerad vzdává své modly, kterou si vytvořil. Ve skutečnosti miluje vlastní obraz o zbožňované bytosti, nikoliv osobnost samu. A tím jí vlastně škodí.
Osud rozdává spravedlivě, tu přidá, jinde ubere. A Jaromíru Jágrovi nandal vrchovatě tolik hokejového umu, jako žádnému jinému Čechovi před ním. Ale sebeobětování pro nadosobní cíl, což je žádoucí vlastnost pro vůdce všeho druhu a je v principu iracionální, tu dostali jiní vyvolení hráči ve větší míře než Jágr sám. Je to vlastně spravedlivé. Profesor Kolář tvrdí, že Jágr pracuje pečlivě na každém detailu péče o své tělo, a proto hraje báječně ve vysokém věku. Je třetím nejúspěšnějším hokejistou v dějinách NHL, ale není typickým hybatelem dějin, to jsou zkrátka dvě rozdílné kvality. Proto mi nikdy nešly pod kůži palcové titulky „Jágr je Bůh“. Ale budiž, je to taková novinářská emotivní zkratka. Nejsem obdivovatelem Jágrova života, ale jeho hry, poněvadž mám dlouhodobou slabost pro přihrávku a Jágr je „velmistr přihrávky“. Přihrávka je „maltou stavby hry“ a druhem neverbální komunikace par excellence. Jaromír Jágr této „kombinační slasti“ rozumí víc než kdokoliv jiný. Podle mého ovšem nemá vlastnosti nesmrtelných vojevůdců, které jsme si zvykli označovat pojmem lídr; a ani to po něm nikdo nemůže žádat. Jágr je hokejový skvost, nejlepší český hokejista všech dob, jedinečná a nezařaditelná lidská osobnost, ale není ani typický lídr, ani Bůh.
Napsal: Zdeněk Haník
Kresba: Jiří Slíva