Svého času mě na toto téma přivedl můj někdejší asistent u nároďáku Jirka Zach, když vyslovil pochybnost, zda my trenéři, víme, jaké typy hráčů pro vrcholový sport vlastně hledáme. Dělá nám dobře, když se naši svěřenci rychle učí, když plní pokyny a vyvíjejí se podle našich trenérských představ. Ale je to to pravé, co hledáme a potřebujeme? Když jde ve sportovním utkání do tuhého, je přece žádána jiná mentální výbava než snaživost, učenlivost a pracovitost. Konfrontační situace má daleko blíž ke rvačce či válce než tréninku a žádá si jinou „výzbroj“. Dokonce možná i vlastnosti, které běžně pokládáme za negativní.Že to nemohou být beránci nebo lidé plní soucitu a dalších ušlechtilých vlastností, je asi zřejmé. Ale jací mají být vítězné typy hráčů?
KONFLIKT JAKO VÝZVA
Musí být odolní ve střetu a konflikt pro ně nesmí být utrpením, ale výzvou či dokonce slastí. Nemůžeme tedy očekávat, že hráč, který se konfrontačně chová k soupeři, se nebude bojovně chovat i ke svému okolí, včetně trenéra či spoluhráčů. A to někdy bolí. Kdysi jsem coby trenér dal v základní sestavě na mistrovství Evropy přednost jednomu smečaři před druhým, kterého jsem nechal na lavičce náhradníků a on přirozeně reagoval agresí proti mně a celé naší práci. Nedal jsem mu šanci, a s tím se nemohl smířit. Za to se na něj přece nemohu zlobit.
NEBYL JSEM JINÝ
Vzpomínám si i na svou hráčskou kariéru. Neseděl jsem sice na lavičce náhradníků jako nahrávač často, ale když se tak stalo, byl jsem „nasraný“. Trenéři mě nabádali, abych svému nahrávačskému kolegovi na hřišti přál to nejlepší. „Jste přece jeden kolektiv,“ argumentovali logicky. Řeknu vám to na rovinu. Nemohl jsem mu přát to nejlepší, protože posilování jeho pozice v týmu znamenalo zhoršení mého postavení, případně i mé zatracení. Když on hrál, já musel sedět. Dobré výkony mého nahrávačského soka by mě ještě hlouběji tlačily do role náhradníka. Jak jsem mu tedy měl přát? Toto odhalení může vypadat zrůdně, ale domnívám se, že je pokrytecké, když se takové věci zakrývají. Proto upřímně říkám, že jsem se ve svých hráčských časech chtěl rvát na hřišti, ne přihlížet ze střídačky. V současnosti jsem již plný pochopení pro pocity druhých. Umím naslouchat, nejenom mluvit. Dokážu se vžít do cizích příběhů a sám sebe i někdy upozadit. Proto už nemohu být hráčem!
UKRÁST BOHŮM OHEŇ
Stále více si uvědomuji, že jako trenéři máme vyřešit rozpor, který jsem už předeslal na začátku článku. Pro vývoj a učení potřebuje hráč určité vlastnosti, naproti tomu pro vlastní boj kvality jiné, ne-li dokonce zcela odlišné. Není možné, aby vrcholové sportovní družstvo bylo smečkou nenávistných egoistů. Úspěšný tým musí totiž spolupracovat a komunikovat, společně myslet, společně cítit, společně prožívat. Ale málo platné, hráči, které vnímáme jako vítězné typy, jsou zpravidla složité osobnosti a spolehněte se, že to s nimi nikdy nebude jednoduché. Jsou to nezřídka „konfliktní bytosti“, které mají být správně zapojeny do týmové činnosti. Když se to podaří, nejen že se týmový duch posílí, ale zároveň se konfliktní hráč obrušuje a kultivuje. Dokonce mám osobní zkušenost, že když takový hráč projde poctivě mnoha bitvami, kde utrží šrámy i získá cenná vítězství, životně se uklidní a zmoudří. Ne že bych zde nabádal k velebení egoismu, nebo že bych si liboval v obcování s problematickými osobami – a přehlížel skromnost, poctivost a pracovitost. Pouze nabízím pohled z jiného úhlu. Dějiny vítězství jsou dějinami hrdinů, kteří se odvážili „ukrást bohům oheň“. Ti pracovití za nimi „nesou vodu“, ale jsou pro boj rovněž důležití. Ale jinak… Jestli si rozumíme.
(Kresba Jiří Slíva)