Tento slogan už ode mě znáte, ale hodí se mi teď znovu v historicky zlomové době, tedy v novém kontextu. Dnes při cestě autem na tradiční čtvrteční ranní čtyřhru s Jardou Duškem, Mirkem Palečkem a spol. poslouchám tradičně Rádio PLUS. Nějaká ekonomka tam reagovala na velkohubé výroky politiků o zvládnuté epidemii slovy: „je čas na pokoru, ne na suverenitu“. To jsem zpozorněl a hned jsem věděl, že mám téma pro dnešní glosu. Řečeno sportovní mluvou máme za sebou těžký zápas, který jsme prohráli, navzdory aktuálnímu uvolňování z domácího vězení. Hráli jsme proti kvalitnímu a nesmlouvavému soupeři, který nás naprosto zaskočil svou taktikou. Prohráli jsme. Mnoho mrtvých, zmatek a ochromená ekonomika.
Ale psal jsem před časem: „dovolte prohře, aby vám předala svou důležitou zprávu, i přestože je natřená načerno. Nedovolte, aby vás donutila vzdát se, aby z bolesti udělala sebelítost a rezignaci“. Prozíravé dávkování proher a výher ve sportu od dětství je rozumnou cestou nejen pro sportovní růst, ale i pro život. Ano, PRO ŽIVOT, jsem tam tehdy přidal. Byla to zpráva rodičům, kteří kvůli vlastním nenaplněným sportovním snům tlačí na dítě a jeho okolí ve smyslu raných úspěchů. Byla to ale zpráva i těm, kteří jako odpověď na jejich tlak zareagovali podobným nesmyslem, aby se u mládeže nehrálo na výsledky. Ježíšikriste, ale my přeci máme děti učit nejen vyhrávat, ale i prohrávat. Psal jsem tehdy – a píšu i teď jako zprávu pro nás všechny, tedy i my musíme umět slavně vítězit i důstojně prohrávat.
Víte, Evropan, Čechy nevyjímaje, žije už dlouho v blahobytu. V kritických situacích volí radši kalkulaci výhod a rizik než odvážné řešení. A jak ukázala krize, klidně se vzdá i svobod, když mu je zaručeno bezpečí. A tak jako jsem kdysi psal – nechme děti prohru klidně i oplakat, ale nedělejme z toho žádné dlouhodobé drama, mám stejnou zprávu i pro nás dospělé, dokud ještě cítíme, že svět se za dva měsíce úplně změnil. Prohra je negativní dobro, jak stojí v nadpisu. Musí zabolet, jinak by to nebyla prohra – psal jsem tehdy – a píšu i teď. Prohra řádně zabolela, ale hlavní je přečíst dobře tu zprávu, kterou nese. Nezlomí nás, pokud místo siláckých a suverénních řečí o zásluhách, nastoupí pokora, která má přicházet po prohrách. Nabízí výzvu ke změně. Kdysi jsem slovo pokora psal s oblibou. Teď mi trochu zhořklo, poněvadž se jím zakrývá kdejaký ničema, jelikož je tento výraz mediálně silný. I pro mě znamená slovo POKORA něco jiného teď a před dvaceti lety. A možná i před dvěma měsíci. Dost jsem se toho na sebe dozvěděl, i společnost se dověděla. Najednou víme, že můžeme schůzku udělat i online, najednou se ukázaly nové možnosti ve školství a vzdělávání, najednou si myjeme víc ruce i pražské parky se více naplnily „preventivními“ běžci. Ale krize v sobě nese i další výzvy. Osobně se vynasnažím, abych byl pozorným čtenářem, a vy? Ano, v pokoře je zárodek nového vítězství, a pokud nejste sportovci, klidně si místo vítězství dosaďte slovo obrození. Tak příjemnou četbu tajemné zprávy …