Jdu si ze své pankrácké trucovny jako tradičně pro špaldový borůvkový koláč ke kávě do obchodu s pekárnou zvanou příznačně Tržiště. Procházím zvolna ulicí Sdružení a míjím zarouškované občany… Hledím jim do očí, i oni jakoby více pulzují očima než v před-koronové době. „Oko do duše okno“ říkávala moje babička Štěpánka v mém útlém mládí a já jsem tohle poučení potom dostával do svého životního modu … Moje ženská mi jednou řekla: „nečum pořád na ty holky“, nevšímaje si toho, že čumím i na chlapy. Hledím dokonce i do potemnělých očí bezdomovců, pokud je zvednou. Prostě čumím do očí. Zajímá mě to. Žádný dokonalejší diagnostický přístroj jsem zatím neobjevil. Do oka mi padly třeba klidně sebevědomé, nikoli však vyzývavé, oči Brazilek na olympiádě v Riu. Všiml jsem si zvláštního výrazu očí Iránců, ještě když se tam jezdilo, třeba na mezinárodní turnaj ve volejbalu. Učím se číst v očích náruživost, vášeň, nenávist, lhostejnost, ano i lásku. Snad nebudu příliš intimní, když řeknu, že i v erotice jsou pro mě nejsilnějším hráčem ženské oči. A ostatní ženské vnady? Jistě, „ďábelský“ nástroj, který umí chlapa namotat, ale oči jsou pro mě silnější „stejné a přeci vždycky jiné“… Jsou prostě oknem do duše, asi proto mě baví.
Před lety mi řekl doktor Šubrta v Nymburce ještě předtím, než mě poslal na vyšetření krve: „počítám, že máte zvýšený cholesterol“. „Jak to víte?“, otázal jsem se. Vidím vám to v očích… A skutečně – moje oči nejenže změnily od mládí barvu z černé na zelenou, ale přibyl v nich tenký bělavý proužek kolem duhovky. Ten ukazuje nejen na zmíněný cholesterol, ale podle logiky „oko do duše okno“ i odraz mého života. V dobrém nebo špatném? Zkrátka psychosomatika… Už minulý týden jsem psal, že ženská krása je v očích bez ohledu na stáří, na tom trvám.
Nevím, zda to je pocit, ale zdá se mi, že korona rouškami přinutila lidi více hledět do očí. Teda … snad, doufám – nesnáším ty ustrašené či zbabělé sklopené zraky … Že jsou oči oknem do duše vím dávno, a řídím se tím a vlastně se ze mě stal čtenář očí. Přesto skončím dnes otázkou. Co je to vlastně za fyziologický úkaz, že lze v očích poznat i to, jaký kdo žije život? Co je to za složitý systém oka? Ano, zajišťuje fyzikální usměrnění dopadajících paprsků na sítnici, i biologické přehodnocení informace na nervový vzruch pomocí buněk. Hodně složité, ale nějak pochopitelné. No jo, ale jak je to zpět? Z duše do očí? Co je to za fyzikální či biologickou změnu, která v očích prozradí tajemství života člověka? Jak se dá exaktně zdůvodnit „jiskra v oku“? Dochází u určitého postoje člověka k jinému lomu světla než u jiného? To zatím nevím … a vy?