Když dovršil Jaromír Jágr před dvěma dny 48 let, tak jsem vzpomněl na jednu kapitolu z knihy „KDO NESKÁČE JE TAKY ČECH“ a zredukovanou ji zde nabízím. Jsem sice obdivovatelem technologie hry Jaromíra Jágra, ale musím přiznat, možná k nelibosti mas, že jeho zbožšťování mi nikdy moc nevonělo. Od časů Vladimíra Martince, který byl pro mě jako pro kluka až do příchodu Jágra nejskvělejším hokejistou na světě, jsem miloval kombinační hru a herní důvtip. Záměrně jsem použil slovo „technologie“, postup. Snad vysvitne proč …

Toto zamyšlení je o tom, jak vnímám rozdíl mezi pojmy lídr a hvězda. V hlavní roli je Jaromír Jágr, ale vrátím se nejprve trochu do minulosti. Už je to dávno, kdy mě táta jako kluka z Rychnova nad Kněžnou brával do Pardubic na hokej a já hltal (posléze i v nároďáku) hru tria Martinec, Šťastný, Novák. Fascinovala mě obzvláště Martincova herní inteligence hraničící až s drzostí. Znal jsem všechna jeho kouzla nazpaměť a rozčilovalo mě, že někteří tehdejší televizní komentátoři (s výjimkou Luďka Brábníka) neuměli ty fígle vysvětlit, i když já jsem o žádné vysvětlení nestál. Prostě iritovalo mě, že té herní magii nerozumějí. Dnešní komentátoři jsou již daleko lépe odborně připraveni. V hlavní roli Martincovy hry byla totiž chytrá a nečekaná přihrávka a tajemství spolupráce. Jak jsem dospíval, začal jsem už sám prožívat vlastní sportovní příběhy a na hokej v televizi jsem se díval míň a míň. Pak ale přišel Jaromír Jágr, a to byl znovu důvod dívat se na hokej, i když můj život byl tehdy už nerozlučně spjat s volejbalem. Lidé často žasnou, jak Jágra nikdo nedovede oddělit od puku, oceňují, kolik už dal gólů během své kariéry, avšak ve mně největší úctu vyvolává jeho geniální přihrávka. Je chytrá, rafinovaná až zákeřná, dokonce natolik, že jsem si v minulosti několikrát všimnul, jak překvapila i vlastní spoluhráče. 

         Snad tento úvod stačí, aby následující řádky nebyly chybně interpretovány. Mnohokrát jsem se přel o to, zda naše „osmašedesátka“ je nebo není lídrem. Je určitě jedním z nejlepších hokejistů na světě všech dob, ale mám za to, že slovo lídr vyjadřuje jiný význam. Lídr je ten, který jede v bitvě na koni včele, a jeho jistota, že přežije je 50 na 50. Když je zabit, končí na hřbitově bezejmenných hrdinů, pokud přežije, a jeho armáda zvítězí, stává se nesmrtelným. Ta lídrovská role spočívá v tom, že dá sám sebe všanc, aby strhl ostatní, aby otevřel brány odvaze spolubojovníků. 

Přihrávka je „maltou stavby hry“ a druhem neverbální komunikace par excellence. Jaromír Jágr této „kombinační slasti“ rozumí víc než kdokoli jiný, je „velmistrem přihrávky“. Nemá podle mého vlastnosti nesmrtelných vojevůdců, které jsme si zvykli označovat pojmem lídr; a ani to po něm nikdo nemůže žádat. Jágr je hokejový skvost, jedinečná a nezařaditelná lidská osobnost, ale není Bůh.