Menu Zavřeno

ZLATÝ DOPIS TRENÉRŮM DOSPĚLÝCH (30+)

Přichází životní poledne – období mezi třicátým a čtyřicátým rokem života – a z hlediska vrcholového sportu období sportovní moudrosti. U hráčů pomalu ustupují seberealizační motivy nejvyšší výkonnosti a do popředí se dostává provádění sportovní činnosti pro ni samu, pro prožitek. Takto motivovaným sportovcům se často dobře hraje či závodí a mívají relativně větší úspěchy než dříve. V kolektivních hrách je to období, kdy týmy dosahují velkých úspěchů, poněvadž se vedle souhry – přirozeného fundamentu, v životě člověka v tomto období usazují další významné sociálně-psychologické kvality a hodnoty jako:
• společně sdílet
• být prospěšný 
• pečovat o někoho
• něco předávat
Přichází obvykle manželství a rodičovství, a to je věru kvalitní škola sociální psychologie. Projevuje se zájem o vedení následující generace. Před člověkem – sportovcem stojí obrovská výzva, která už je víc životní než ryze sportovní, ale se sportem zásadně souvisí. Nevyužít tuto vývojovou šanci, zakrnět v sebestředném stádiu osobní identity, která naopak zdobila adolescenci, znamená hrozbu stagnace, která se už stěží v následujícím životě prolomí. Nicméně je tu „pravé poledne“, období životního poločasu, kdy se zpravidla odehraje významné niterné zlomové drama.

Být dospělý znamená umět snést ztrátu iluzí a nepropadnout přitom panice… 

SPORTOVCI JAKO UMĚLCI?
Je známo, že dříve umělci ve věku od 35 do 39 let umírali častěji než příslušníci celé populace (Mozart, Rafael, Chopin, Rimbaud, Baudelaire). Nepřekonali totiž tento kritický bod, možná i vzniklý pocit prázdnoty. Ne, že by to u sportovců muselo mít tak fatální následky, ale princip je velmi podobný. Nevyrovnají-li se s osobní krizí, může se dostavit ztráta smyslu života a „symbolické umírání“. A zaznamenali jsme v poslední době i případy sebevražedných sklonů bývalých vrcholových sportovců, které bohužel znamenaly smrt nejen symbolickou. Nutný přerod vrcholového sportovce znamená opustit všechno dosavadní, navyklé, rutinní a vykročit kupředu, aniž přesně ví kam…. Pro běžného čtyřicátníka to sice není jednoduché – znamená to odložit konvence, vzdát se honby za vnějším úspěchem a pustit ke slovu své pravé já, své tvořivé tendence – ale sportovec na sklonku kariéry ztrácí navíc to, co běžný občan nabyl v letech od dvaceti do čtyřiceti. Totiž relativní životní ukotvení, pracovní a sociální pozici a jasný vývojový směr, který má velkou naději pokračovat v následujících letech. Naproti tomu vrcholový sportovec bude hledat druhou kariéru. V tomto hledání by mu měl trenér rovněž pomoci. 

JÁ OBSAŽENÉ V MY
Přesto jsme ale stále ještě na hřišti a vedle výše zmíněných hrozeb je tu krásné období herní moudrosti. Hráči, kteří disponovali darem herní tvořivosti jako například Tomáš Rosický potřebovali kolem sebe „fungující kapesní švýcarské hodinky“, do nichž sám zapadl jako klíček, který mistrovský stroj uvedl do chodu. Švýcarské hodinky budiž symbolem perfektně šlapajících spoluhráčů. Kolektivní hra potřebuje totiž své tvůrce, zakončovatele, špílmachry, ale i tu neviditelnou armádu, která vytváří na první pohled nezřetelnou, ale velmi důležitou chemii hry. V knize jednoho z nejslavnějších basketbalových koučů Phila Jakcksona Jedenáct prstenů, byste se mohli dočíst, čím byli Scottie Pippen nebo Dennis Rodman a ostatní, dnes už třeba zapomenutí dělníci Chicaga Bulls, pro Michaela Jordana, jehož si dodnes naopak pamatuje celý svět. Tohle neviditelné pojivo koneckonců obrousilo samotného Jordana k silnějšímu týmovému myšlení, přestože chtěl být především on sám a za všech okolností nejlepší hráč na světě. A víte, proč to takto fungovalo? Protože už všichni hráči dospěli do věku, kdy byli schopni toto vše pochopit. Ano, do věku zralosti, o níž je tu řeč. Zralost znamená pochopení, že v kolektivní hře se i pro individualistu spolupracovat vyplácí. To vše se děje právě nejvíce mezi třicátým a čtyřicátým rokem života.

Snad největším kapitálem v kolektivní hře je slast ze souhry. Vzniká od ochoty existovat vedle sebe na hřišti, a jde přes schopnost sladit vzájemně individuální činnosti, až po stav, který by se dal nazvat „orgazmus souhry“, kdy je součinnost přirozeně a dobrovolně povýšena na úroveň individuální činnosti a někdy i nad ni. 

SÁZKA NA SEBE UŽ NESTAČÍ …
Individualistická ideologie nabízí člověku přesvědčení, že jeho seberealizace je nejvyšším životním cílem – a on to rád přijímá. Znamená to vsadit všechno na jednu kartu – totiž na sebe. Člověk se naučil přemýšlet o vlastních citech a vážit pohnutky svých činů; naučil se fantazii a dennímu snění; naučil se vnímat nejen krásu věcí a lidí kolem sebe, ale i vlastní rozechvění touto krásou, a ovšem i svůj strach obdiv nebo znechucení. Objevuje dobrodružství sebepoznání, o němž není předem možno říci, kam až povede, a které je jako pouť po nebezpečné horské stezce“. A přesto „sázka na sebe“ nestačí …
Jde o to, aby pro člověka bylo něco minimálně stejně důležitého jako on sám, ne-li důležitějšího. Kde stojí osamocen, má nejvyšší čas hledat – ve vlastním zájmu – pro koho a pro co žít. Je to ke čtyřicítce už hodně těžké – ale neexistuje žádná jiná nadějná alternativa.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *