Nedochůdče, které se představilo před několika „pátky“ rychle dospělo, už vás moc neposlouchá a jde si vlastní cestou. Výsledkem dobře naplněných dvacátých let, to je dnešní téma, je totiž niterná sebejistota. Teprve nyní je člověk svobodný, nezávislý na pokynech zvenčí. Hráč v tomto období je již skutečně rovnocenným.
SPORT SE MĚNÍ V PRÁCI
Léta 20-30 let jsou dobou největší tělesné síly, energie, vitálního elánu, robustního zdraví. Přes tyto atributy vrchol hráčství nastává až po 25. roce, protože do 25 let ještě schází herní i lidská moudrost. V tomto období už musí hráč vzít své tělo realisticky na vědomí a přizpůsobit se možnostem, které mu nabízí. Hráč je schopen sdílet společný úkol a oprostit soustředění na sebe sama (často teprve v tomto věku). Sportovní činnost dostává charakter práce – to vyžaduje, aby se práce stala vášní nebo minimálně, aby přinášela hráčům uspokojení.
Hráči se v tomto období snaží o prosazení ve vyspělých nebo profesionálních týmech. Jednoznačnou prioritou vrcholového sportu v tomto období je vyhrávání, čas učení je nenávratně pryč. Silnou účinnost mají u člověka motivy soutěžní, sebeuplatnění a sociální odezvy. Výkonnost je stavěna do služeb i nových cílů, a to: osobní – vítězství, rekordy, pocty, prestiž, sláva, finance, kontakty, mediální viditelnost.
OD IDENTITY K INTIMITĚ
Intimita je velkým tématem období mezi dvacátým a třicátým rokem života a silně se dotýká trenérské práce. Znamená sebe-otevření, nechat se poznat ve svých silných i slabých stránkách. Je to důvěra bez výhrad. Vzájemná úcta, respekt. Ve skutečné intimitě je člověk otevřen k tomu, co právě v daném okamžiku cítí, a dokáže si například přiznat i to, že se právě nudí nebo zlobí. V tomto období už mladí lidé zpravidla pochopili, že láska není něco, co v sobě mohou v každém okamžiku bezpečně nahmatat! Je to ale také hravost, tvořivost, smysl pro humor. Ani intimní vztah totiž nemůže být bez přestání smrtelně vážný, snese odlehčení, nadhled. Intimita znamená tělesnou a duševní něhu, která už není brzděna ani ostychem jako v předcházejících obdobích, ani opatrností a strachem ze závislosti nebo zesměšnění. Aby člověk mohl vstoupit do tak intenzivní, hluboké a rozsáhlé vzájemnosti, jakou zde popisujeme, musí si být jistý sám sebou, musí mít bezpečný pocit a vědomí vlastní identity. Jak víme, probojování se k vlastní identitě bylo tématem předcházejícího období adolescence. V případě, že adolescent v období do 19 let svou šanci promeškal, hrozí, že zdravá identita bude nahrazena identifikací s partnerem, že se mladý muž nebo žena vzdá své identity, pověsí se na partnera jako břečťan a nebude žít svůj vlastní nýbrž jeho život. A tím je zároveň ohrožena také intimita, která spočívá ve vzájemném obohacování. Kde není vzájemnost, není ani vyspělá blízkost. Muž se slabou identitou tedy spíše před intimitou couvne, žena se slabou identitou do ní vstoupí, ale znehodnotí ji závislostí na partnerovi. Protikladem intimity je tedy podle Eriksona izolace. Jestliže dvacátník selže v hledání a budování intimity, čeká ho zpravidla samota.
NADOSOBNÍ PRINCIP
Období intimity je obdobím vzájemného sdílení, kdy se dají opravdově budovat nadosobní principy a týmová kultura. Společné dílo, záměry a plány, sdílená budoucnost – to jsou přeci ideové předpoklady tvorby zdravého sportovního týmu. Radost ze závazku sounáležitosti, který není vnější, nýbrž vyplývá z povahy žitého vztahu. Hráč v tomto období již pociťuje pro něj doposud nevídanou věc: potřebu herního přátelství – sounáležitosti. Na prvním místě už není on sám, ale tým. Už je vybaven schopností „sdílet“ a navazovat reciproční vztahy, což překonává tendenci soustředit se pouze sám na sebe. Vstřebání nadosobního v protikladu k individuálnímu je hlavním tématem tohoto období. Jestliže bychom mapovali velké úspěchy v kolektivních hrách na mistrovstvích Evropy, světa či Olympijských hrách, zjistíme, že jsou kořistí vyspělých týmů s průměrným věkem blížícím se 30 letům, tedy konce tohoto období. Vysvětlení je nasnadě, v týmových hrách musí hráči dospět kromě nejvyšší herní kvality rovněž k nadosobní vzájemnosti – říkáme, herní moudrosti.
ZABÍT SVÉHO OTCE A OPUSTIT SVOU MATKU
Kdo se v této době ještě citově neodpoutal od rodičů, nenašel odvahu nebo prostě nebyl schopen zralé lásky a zůstal sám, ten to později těžko dohání. Ač se to na první pohled nezdá, platí to v oblasti sportu dvojnásob. Jak? Dvacetiletý člověk musí do určité míry (hlavně symbolicky) zpřetrhat vazby k rodičům proto, aby mohl vytvořit skutečně intimní vazby nové. Především vztah partnerský, který je základem budoucí rodiny. Je to záležitost nesmírně citlivá a náročná pro obě strany. Rodiče cítí, že něco ztrácí, obzvláště matky nesou toto nutné odloučení někdy velmi těžce a jako by nechtěli syna vydat životu. U otců zase hrozí jiný problém, a zejména u otců, kteří sami ve sportu něco znamenali. Otcův vzor je do určité doby žádoucí. Potomek zblízka pozoroval otcův sportovní příběh, a otec synovi v době zrání navíc předával své cenné zkušenosti. Až potud to znamenalo pro syna bonus. Ale později? Známe bohužel případy neblahého působení „velkých otců“ na své pokračovatele i jejich okolí. Každý si přeje, aby jeho syn uspěl. Ale někteří otcové v dobré víře, že pomáhají, mohou nevědomky škodit, poněvadž si neuvědomí, že jejich „otcovská historická úloha“ už skončila tím, že „otevřeli synům dveře“. Dále už je to na nich. Ve věku po dvaceti už tam nemáte, co pohledávat, vážení otcové! Rodící se osobnost se totiž utváří především v tvrdé konfrontaci s nástrahami života a občas se holt prohřeší proti „řádu světa“, což jí paradoxně může přinést trápením zaplacený, drahocenný posun vpřed.
HODNOTOVÝ KOMPAS
Hráč v celém období od dvaceti do třiceti let postupně v sobě dotváří systém hodnot a postojů, jichž se v životě drží v dobrých i zlých časech. Toto „v dobrých i zlých časech“ budiž zdůrazněno, poněvadž tendence různých motivačních obchodníků konstruovat svět pouze na pozitivním přístupu je současným velkým hitem a zároveň krutým omylem. Špičkoví sportovci jako házenkář Filip Jícha, hokejista Patrik Eliáš, fotbalista Jan Koller či volejbalista Jiří Novák; ti všichni se totiž nestali mistry ve svém sportu proto, že ignorovali veškeré hranice svých možností. Všichni jmenovaní šampioni jsou perfektními znalci sama sebe. Přesně cítí, kde se v nich skrývá zatím nerozvinutý potenciál, ale také vědí, v jakých oblastech už dosáhli na vrchol a dále nemohou. Naproti tomu neúspěšné osoby se příliš intenzivně zabývají „vzdušnými zámky“.
Pokud má člověk vybudovaný systém hodnot a postojů, má i účinný vnitřní kompas, aby se orientoval v náročných situacích, znal odpovědi na některé klíčové životní otázky a učinil těžká rozhodnutí. V období po 20. roce tento kompas už zpravidla našel. Nepotřebuje k tomu uměle vytvořený konstrukt pozitivního myšlení, ale reálné zkušenosti se sebou samým.
Trenére! Jedním z hlavních cílů je vytvoření správných POSTOJŮ hráčů k činnosti, to znamená ke hře, k pohybu, sportovnímu režimu.