Ježíš, vždyť tenhle turnaj je v podstatě ten pověstný „plácek“, po němž se plačtivě volá! Když ze života dětí zmizelo hraní na plácku, musíme ho tam importovat jinak. V tomhle směru úplně nesouzním s Marianem Jelínkem (jakkoli ho jinak respektuji), vysvětlím dále. Současné děti se spontánně nescházejí na hřišti či na ulici, jako dříve, třeba za mého dětství, to je pravda. Ale princip herního učení zůstal stejný jako za „starých časů“. Existuje řešení i v této době, přestože nezávazná „uliční hra“ pohříchu schází. Proč si myslím, že není důvod si zoufat? Chcete důkazy? Jeden mám hned čerstvě po ruce. Turnaj hokejových trojek na dětské olympiádě v Lausanne. Probíhá v tříčlenných týmech + brankař. Hra není nikdy přerušována, po gólech se rozjíždí plynule od branky manšaftu, který inkasoval gól i vyloučení se děje až při střídání, které určuje klakson, nikoli trenér. Střídají obě družstva najednou po minutě. Kdo ze střídajících se dříve dostane k osamocenému puku, je ve výhodě. Střídají se pravidelně všechny tři trojky v rámci týmu, 1x za třetinu pak i brankař. V podstatě se nekoučuje. A teď to nejzajímavější. Týmy jsou mezinárodní – nalosovány z hráčů různých zemí. Tím pádem strategie hrají pouze minimální roli – jde stále o řešení tady a teď. Tak co? Není tohle čistý plácek? K tomu vysvětlím pojem „implicitní učení“, což je neuvědomované či podvědomé učení.
IMPLICITNÍ UČENÍ
V něm se skrývá tajemství, jak jsme se implicitně učili na plácku fotbal. Náruživě jsme hráli, nevnímali čas ani okolí, a přitom jsme se nepozorovaně a nenásilně učili nové dovednosti či řešení situací. A v čem to spočívalo?
1. Něco jsme se učili, ale neuvědomovali jsme si, že se to učíme.
2. Informace se nám ukládaly do hlavy bez doprovodných výkladů a analýz zvenčí.
3. Slova trenéra nebo rodiče implicitnímu učení překážela, a proto byla nežádoucí.
4. Implicitně uložené nás vybavilo větší odolností proti fyzickému a psychickému stresu.
V tomto ohledu nemohu souhlasit s interpretací věhlasného mentálního kouče Mariana Jelínka, který se domnívá, že implicitnost spočívá pouze v samotném neřízeném hraní, když říká: „Implicitnost zmizela. Všimněte si, že děti už si dnes nejdou po škole hrát ven,“ (web HC Vimperk 29.9.2019). Oponuji: zaprvé, IMPLICITNOST NEMOHLA ZMIZET, protože s ní by zmizelo podvědomé učení, a to není pravda, nezmizela – přesunula se jinam! Není na plácku, ale například na hokejovém turnaji 3 na 3 v Lausanne a jinde. Zadruhé děti si nebudou spontánně chodit po škole hrát ven – společenský koncept se změnil, ale to neznamená konec světa.
NEFŇUKEJTE …
Starých časů se dovolávají ti, kteří nemají koule, vyrovnat se s novou realitou. Ona ta implicitnost spočívá hlavně v podmínkách, které hraní na plácku nabízelo. A ty musíme dostat do tréninku a turnajů. Že to nejde? Taková skepse je podle mě útěkem před řešením problému. A jak na to? Jestliže víme, že hráč se nejlépe učí sám – emocionálním prožitkem v herních (životních) situacích, pak musíme takové podmínky vytvořit. Světová dětská olympiáda to předvedla bez koučování, bez zákulisních tlačenic, bez přerušování, bez cizího vměšování, vlastně skoro bez rozhodčího v náhodně vylosovaných týmech. Jak prosté! Snad všem okolo mě sejmul klapky z očí hokejový turnaj namixovaných trojek v Lausanne. Lajk!