Mám za sebou první kemp minivolejbalu rodičů s dětmi. Rozuměj, oba na place a oba učící se. Ze zkušenosti už jsem věděl, co mohu čekat od dětí ve věku 8 – 10 let, novinkou pro mne mělo být, jak to všechno zkousnou rodiče po jejich boku. Byli výborní, naplno dřeli, proaktivně komunikovali, spolupracovali. Dva se v tréninkové posedlosti dokonce zranili. Čili veliký lajk jejich odvaze a nasazení. Zajímavý byl postoj ke svým dětem či svěřencům. Nesnažili se je protěžovat nebo zvýhodňovat. Naopak. Byli na ně přísní. Ale přece … To, co jsem jim hned na hřišti vyčítal, že „zacláněli“ svým potomkům. Co tím mám na mysli? Každý rodič si přeje, aby jeho dítě obstálo. Ale někteří z nich zároveň v dobré víře, že pomáhají, mohou nevědomky škodit, poněvadž si neuvědomí, že rodící se hráč se utváří především v konfrontaci s realitou sportu, což mu přináší trápením zaplacený, drahocenný posun vpřed.
Rodiče rádi zapomínají na to, že se sami museli v životě prát a neumožní potomkům, aby učinili totéž. V obavách o jejich vývoj a ve svatém přesvědčení, že činí dobře, jsou odhodláni vybojovat nejdůležitější bitvy za ně. Víte, jak to probíhá? Rodič (trenér) neustále dítěti něco vysvětluje, něco napravuje. A dítě? Nevědomky si z „radila“ udělá berličku a když se mu něco nedaří, zlobí se na spoluzodpovědného rodiče. Tu spoluzodpovědnost mu naočkoval právě všudypřítomný a všemu rozumějící rodič. „Nechte ho“, volal jsem na ně. „To je jeho kafe, ne vaše, vy už jste svou úlohu splnili“, doplňoval jsem. Těžko se jim to akceptovalo. „Já jsem do 15 let nedostal jediný pokyn týkající se techniky a umím volejbal dobře“, vysvětloval jsem jim. Pak jsem je často musel roztrhnout. A víte, ve čem je největší potíž? Nikoli v té snaze pomáhat, kde se pomáhat nemá, ale v tom, že rodič je přesvědčen, že to ví lépe než vnitřní kompas dítěte. NEVÍ! Rodič sice jasně pochopí fígl, v tom ho nepodceňuji, ale netuší, že existuje něco jako vnitřní představa pohybu dítěte, a do ní nemůže zvenčí slovně vniknout.
Děti se mají učit co nejvíc vlastní praktickou činností, mají se přesvědčovat o tom, co se učí, na „vlastní rozum a oči“, na „vlastní ruce“. Pláčeme za minulostí, kdy jsme se učili na louce či plácku, což bylo spontánní učení. Ovšem při první příležitosti, která se blíží modelu „plácek“, se do toho namontujeme a neumožníme dětem zažít pocit plácku alespoň ve zprostředkované podobě. Jinak to byl docela slušný metodický mejdan …
všechny články na
www.haniksport.cz