ZÁPAS O MÍRU

Tak tu máme pěkný osudový souběh. Po úmrtí Karla Gotta, o jehož zásluhách se vede vzrušená diskuse, zemřela Vlasta Chramostová – hrdinka. A hned se objevilo srovnání velikosti zásluh. Nebudu srovnávat nesrovnatelné. Je to, ostatně jako všechno složité v životě, zápas o míru. V tom, o čem se chci s vámi podělit, nejde o Karla Gotta či Vlastu Chramostovou, ale o střet dvou životních principů. Tady občanské hrdinství, pevnost etických postojů, charakter v hlavní roli – tam životní pragmatismus a prosté člověčenské obavy a strach (a nemusí to být hned selhání nebo zrada). Dokonce i minule zmiňovaný Jiří Černý byl dost odvážný, když pouštěl za totality veřejně v klubech nahrávky Karla Kryla, ale Chartu nepodepsal a říkává o sobě, že není hrdina, přestože hrdinou byl, poněvadž riskoval existenci. Já jsem osobně zažil lehké vyslýchání STB, ale nevím, jaký bych byl hrdina, kdyby mě opravdu zmáčkli. Kdybych třeba kvůli pevnosti postoje nemohl hrát svůj zamilovaný volejbal, který byl v sedmdesátých a osmdesátých letech zcela mým životem (jako tomu bylo s divadlem u paní Chramostové). Naproti tomu znám i několik „hrdinů z povolání“. Někteří z nich řešili vlastní osobnostní konflikt, a vnitřní nevyřešený problém se u nich projevil tím, že byli za všech okolností proti. Proti všemu … Takže si vyberte. A tak jsem i za Vlastu Chramostovou pozvedl panáka pálenky, stejně jako před týdnem za Karla Gotta. A u vědomí si osudového souběhu těchto dvou smrtí mi znovu v mysli vytanulo, co vím už dlouho: nejtěžší věc na světě je odhadnout míru. A co víc, když se vám to dnes s pomocí boží povede, zítra už musíte kalibrovat nanovo … Inu, krásně je na světě …