Menu Zavřeno

PROFÍK

Můj letitý kamarád hudební publicista Jiří Černý moderoval „balkóny“ při sametové revoluci v roce 1989 a vyprávěl mi, jak bylo složité ukázat 100.000 lidí na Václaváku „režimního“ krále Karla Gotta po boku „krále exilu“ Karla Kryla. Podle jeho slov to tehdy rozštípnul Václav Havel, když řekl „musí se ukázat spolu – národ to teď potřebuje …“. Nevím, co národ potřebuje teď, ani bych se příliš nezaplétal do diskuse o státním pohřbu Karla Gotta. Podle mě to úplně dobrý nápad není, ale k tomu jsou tady povolanější. Já bych tyto řádky raději zaměřil na to, co mě předevčírem všechno napadlo, když jsem se dověděl o jeho skonu. Vlastně nikdy jsem písničky Karla Gotta neposlouchal, pouze sem tam na mě samy vyskočily. Do puberty byli mými favority Petr Spálený a Walda Matuška, a když se mnou hormony začaly cloumat, tak už u nás v rychnovském bytě zněly z magnetofonu Sonet duo Led Zeppelin či Black Sabath. Ale několikrát jsem již v pozdní dospělosti slyšel Karlův rozhlasový pořad „Zpátky si dám tenhle film“ a uvědomil jsem si, jaký to byl profík. A protože k němu nemám žádnou citovou vazbu, tak ta úcta k profesionalismu převažuje. A to byl ten předvčerejší pocit. Nebyl to zásah, jako když odejde někdo blízký, a přesto mě na chvíli přepadl smutek. Tak silná je jeho stopa – profesionální stopa. Víte, pohybuji se již 30 let v prostředí, které má nálepku profesionální sport. Ale zatím je to ještě stále nálepka. Velmi snadno se ve sportovním prostředí šermuje se slovy „profesionál“ či „profesionální“. Od doby naivních představ, kdy se například vnímal profesionalismus pouze jako přísun peněz do sportu, který měl povinně do roku 1989 přívlastek amatérský, už jsme se leccos naučili. Přesto prvky amatérského sportu ve vrcholovém v přetrvávají. V čem? Hra amatérů spočívá totiž především v radosti z pohybu, romantice, kamarádství, uvolnění stresů z všedního dne, a především v radosti ze hry. Amatér může dokonce vlastní sportovní činnosti věnovat tolik energie jako profesionál, ale rozdíl je v umístění sportu v hodnotovém žebříčku člověka, a především v respektování nároků, které jsou kladeny zvenčí. Ke škodě českého sportu se stále zamlžuje pravá podstata profesionalismu, totiž sebeobětování, jistá odlidštěnost, jednostrannost, orientacie na limitní výkon, nepřetržité vyhrávání a s tím související sportovní byznys. Vůbec netvrdím, že život profesionála je ideální životní model. Ale profesionalismus určuje jasná pravidla hry a týkají se všech aktérů: hráčů, trenérů i funkcionářů klubů. PROFESIONALISMUS ZNAMENÁ DOBROVOLNOU PODŘÍZENOST VÝKONU A VYHRÁVÁNÍ. Nacházíme se 30 let po zásadní změně společenských poměrů, principů i hodnot. Světový sport se závratně vyvinul a abychom tempu vývoje stačili, musíme se stát profesionály, k čemuž evidentně něco chybí. Zdá se, jako kdyby rezidua amatérismu, zůstaly v buňkách nás všech. Za to Karel Gott zůstává v mých očích vizitkou profesionalismu. A pokud v jeho životě v době rudého temna něco nebylo košer, budiž mu odpuštěno. Při plném respektu k mnoha hrdinným lidem či velkým českým osobnostem, většina Čechů, pokud chtějí někoho soudit, by si měla vnitřně ujasnit, jak to mají každý za sebe se svým hrdinstvím za totality. A tak místo přemítání o názoru na státní pohřeb, vinách a zásluhách KG, a navzdory tomu že se nacházím v období pravidelného osmadvacetidenního „detoxu“, pozvedám zcela prostě panáka dobré moravské pálenky na jeden vrchovatě prožitý život…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *