Menu Zavřeno

VSTUPUJ I NADÁLE …

V Česku probíhá basketbalová horečka, ale tento článek nebude o basketu. Pouze u něho začnu a posléze i skončím. Ta hrdinská basketbalová parta právě usiluje o nejlepší umístění v dějinách. V čele vojska jede izraelský vojevůdce jménem Ronen Ginzburg. Víte, v jedné věci jsem dost zarputilý. V přesvědčení, že sportovní Česko bude nuceno dříve nebo později akceptovat globální trend, ať už v otázce zahraničních trenérů či zahraničních vlivů obecně a přestat se mu bránit. A bránilo se mu dost dlouho vytrvale. S angažováním zahraničních trenérů v Česku to totiž vždy nedopadlo nejlíp. Ve volejbalu si šest špičkových světových koučů vylámalo zuby na českém prostředí a odtáhli jak zpráskaní psi. A volejbalové Česko dále žilo v bohorovném pocitu: „co nám bude kdo povídat, my tady doma nejlépe víme, co české prostředí potřebuje“. Opakovaně jsem psal o tom, že jestliže se mažou hranice, svět se globalizuje, pronikání zahraničního kapitálu a obchodu funguje, trh s hráči a trenéry napříč státy běží na plné pecky, proč by expanze zahraničního trenérského know-how do Čech neměla fungovat také?
V Česku probíhá basketbalová horečka, ale tento článek nebude o basketu. Pouze u něho začnu a posléze i skončím. Ta hrdinská basketbalová parta právě usiluje o nejlepší umístění v dějinách. V čele vojska jede izraelský vojevůdce jménem Ronen Ginzburg. Víte, v jedné věci jsem dost zarputilý. V přesvědčení, že sportovní Česko bude nuceno dříve nebo později akceptovat globální trend, ať už v otázce zahraničních trenérů či zahraničních vlivů obecně a přestat se mu bránit. A bránilo se mu dost dlouho vytrvale. S angažováním zahraničních trenérů v Česku to totiž vždy nedopadlo nejlíp. Ve volejbalu si šest špičkových světových koučů vylámalo zuby na českém prostředí a odtáhli jak zpráskaní psi. A volejbalové Česko dále žilo v bohorovném pocitu: „co nám bude kdo povídat, my tady doma nejlépe víme, co české prostředí potřebuje“. Opakovaně jsem psal o tom, že jestliže se mažou hranice, svět se globalizuje, pronikání zahraničního kapitálu a obchodu funguje, trh s hráči a trenéry napříč státy běží na plné pecky, proč by expanze zahraničního trenérského know-how do Čech neměla fungovat také?
Kdysi byl na spadnutí příchod Němce Matthiase Sammera, do vedení českého fotbalu. Nestalo se – kvůli obavě z reakce českého prostředí. Jaroslav Hřebík svého času doporučoval Spartě Erika ten Haga, ještě předtím, než byl slavný – ale kontrakt se tehdy neuzavřel. Ten Hag je dnes lodivodem fotbalového zázraku zvaného Ajax Amsterodam. Zřejmě byl za vším pouze strach. Strach z neznámého, strach z otřesení setrvačnosti v myšlení, strach, že by se mohlo v některých případech i ukázat, že král je nahý. ALE LEDY SE POHLY. Připomeňme úspěšný beachvolejbalový pár Perušič – Schweiner, vedený italským trenérem Tomatisem. Dále skvělé výsledky Rakušana Simona Nausche s párem Sluková – Hermanová. Vzpomeňme na amerického trenéra lyžařky Samkové a třeba další „misionáře“ v tenise. Kdyby české odborné know-how mělo potřebnou kvalitu, hemžilo by se to v zahraničí vyhlášenými českými mozky. Ale není tomu tak. A tak Českem sice zatím bolestně, ale účinně prorůstá zahraniční otisk. Zaplaťpánbůh. Nejde jen o trenéry, třeba o aktuálně úspěšného trenéra basketbalistů Ginzburga. Jde o světový vliv vůbec. Kdyby Satoranský nehrál NBA, neměl by sebevědomí, které zdobilo jeho výkon na MS a udělalo z něho jednoho z nejlepších hráčů šampionátu. Kdyby v Nymburce i jinde v české basketbalové lize nehráli Američané, Chorvati, Srbové aj. již přes 15 let, spinkalo by Česko v bláhovém snu, jak dobře to tady hrajeme. A TAK VSTUPUJ I NADÁLE, DUCHU SVĚTOVÉ KVALITY, dveře jsou otevřeny. Až tě dostatečně nasajeme, mohou jít znovu do popředí tradiční české kvality jako herní důvtip, tvořivost a improvizace.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *