Menu Zavřeno

HERNÍ ŠÍLENSTVÍ TOMÁŠE SATORANSKÉHO

Včera dosáhli čeští basketbalisté nebývalého úspěchu. Postoupili ze skupiny na Mistrovství světa a já si opakovaně kladu otázku. Co je rozhodujícím hybatelem úspěchu, systém nebo osobnost? Nejsem naivní a vím, že se na ni nedá jednoznačně odpovědět … ale přeci jenom, s tímto dilematem jsem byl coby trenér opakovaně konfrontován. A jak je to s basketbalovým týmem Česka? Tomáš Satoranský říká: „To není o mně, ale o společném díle“. Je to pravda?
Tak tedy, můj PRVNÍ POHLED začíná u odvěké polarity sobeckého genu a týmové podřízenosti nadosobnímu principu. Je krásným a neuchopitelným tajemstvím týmových her. Jarda Hřebík tvrdí, že nejlepší fotbal na světě se hraje v klubech v Lize mistrů, kde jsou dlouhodobě budované systémy schopny zkrotit individuality, obrousit a paradoxně umocnit jejich kvality, a ještě pozvednout jejich potenciál. Naproti tomu národní týmy sestavované na MS s různě se měnícími trenéry tuto moc nemají. Například Messi, v Barceloně je drahý diamant, ale tentýž hráč v nároďáku Argentiny tuto hodnotu nemá. Proč? Protože duch Barcelony je silnější než osobnost Messiho. Ten ovšem Barcelonu povýší v onen dokonalý a účelný stroj – systém.
Loňský fotbalový šampionát, například na hře Chorvatů, potvrdil princip, který tvrdošíjně opakuji. Herní pohoda začíná souladem na hřišti, dobrou hrou a dobrými výsledky, které posléze vytvoří pocit dobré party a nezlomného ducha, čímž se pocit sounáležitosti umocní a podtrhne. Nikoli, naopak.
DRUHÝ POHLED začíná u známého výroku, že dějiny píší osobnosti. I když právě loňský fotbalový šampionát ukázal, že dějiny psaly systémy, které dokázaly zkrotit osobnosti v zájmu ducha týmu. A jsem znovu u lídra českého basketbalového nároďáku. Tomáš Satoranský je rozhodně, psychologicky vzato, hraniční osobnost. Výraz jeho očí bych nazval jako herně šílený, v tom nejlepším slova smyslu. A oči jsou oknem do duše, jak známo. Rád používám slovo náruživost, ale v tomto případě by vyznělo jalově. V jeho případě jde totiž o absolutní „rozpuštění se ve hře“ a o zapomenutí vlastního jména ve jménu hry. Tomáš Satoranský opravdu „není každý“. Znám osobně jeho otce, zvaného Satan. Byl to výborný volejbalista, ale i jeho vnější projev chování byl rozhodně na hraně normality – byl to takový „rapl“, ale bral jsem ho, protože hře rozuměl. A tuto vlastnost zdědil jeho syn. Má absolutně vyvinutý cit pro „azimut hřiště“. Jako rozehrávač je architektem útoku a stratégem celé útočné činnosti českého nároďáku. Na rozdíl od většiny spoluhráčů vnímá hru komplexně, podobně jako trenér. Udivuje databankou postupů, jak obranu soupeře přelstít. Jeho nepřetržité „herní šílenství“ je zábradlím, kterého se drží všichni jeho spoluhráči. To on je základním kamenem velkých vítězství. A tak, i když vím, že chce svými výroky posílit upřímně týmového ducha do dalších bojů, tak jeho větu: „není to o mně“ úplně nesdílím. Je to především o něm. Tento tým je silný, ale bez Satoranského by zdaleka tak silný nebyl. Mluví ze mě i trenérská zkušenost. Samozřejmě, že jsem po úspěšném zápasu vždy vyzdvihl výkon týmu. Ale když se něco velkého vyhrálo, zpravidla to bylo svázáno s mimořádným výkonem nějakého jedince. Basketbal má štěstí, že se našel člověk, který to nejlepší z klubového života, který je jeho živností, dokáže dát i pro nároďák. Asi i víc … Je to „herní šílenec“, kterému zde upřímně vyseknu poklonu …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *