Menu Zavřeno

JEDNIČKÁŘ NA ZAPŘENOU …

Včera začal školní rok. Dovolte mi tedy vzpomínku. Byl jsem na gymplu špatný žák, trojkař – čtyřkař. Plnou hlavu volejbalu a vlažný postoj k učení, složitá puberta – dost komplikovaný týpek. Jeden předmět jsem měl ale rád, češtinu a hlavně slohy! Jelikož jsem byl ovšem ocejchovaný čtyřkař, tak mi profesorka dávala ze setrvačnosti i čtyřku z češtiny. Nezdálo se mi to, a protože jsem byl už tehdy hráč, vymyslel jsem fígl. Domluvil jsem se se dvěmi jedničkářkami a napsal jsem jim pár domácích slohů, které ony předložily pod svým jménem. A ejhle, byl ze mě jedničkář na zapřenou. A hned jsem věděl o životě víc. Nemám na paní profesorku dobré vzpomínky, zato na svého češtináře ze základky Josefa Paštiku vzpomínám rád, poněvadž mě správně podněcoval, dokonce až tak, že jsem se pokoušel o třídní časopis. Sám mi napsal úvodník do prvního čísla. A já získal první osobní poznání:
NEJDŮLEŽITĚJŠÍ PRO ŽIVOT NENÍ ŠKOLA, ALE UČITELÉ.

Pak se mi už na vysoké škole v hlavě rozsvítilo a na rozdíl od ostatních studentů, kteří se učili z taháků a skript, já jsem se chodil učit do knihovny. Kromě známek u zkoušek už mi šlo i o to jít hlouběji k podstatě. Druhé osobní poznání:
NEJDŮLEŽITĚJŠÍ NENÍ ŠKOLA, ALE VZDĚLÁNÍ.

Poté jsem byl kantorem, trenérem, metodikem, získal jsem titul Ph.D. Profesor Hendl mě v doktorském studiu dvakrát vyhodil s projektem disertační práce, ale naučil mě metodě.
Dnes se trápím s trenéry, u nichž na školeních probouzím touhu ptát se a zodpovědně si odpovídat. Snažím se je donutit, aby vždy nejprve mysleli, teprve až potom přijímali poznatky zvenku. Aby nezbaštili každý dobře oblečený blábol. Aby školení bylo jenom startem v budování jejich hladu po poznatcích, hladu po vývoji. A tedy moje třetí osobní poznání:
NEJDŮLEŽITĚJŠÍ NENÍ ŠKOLA A VZDĚLÁNÍ, ALE POZNÁNÍ.

Jde snad taky o to dospět k moudrosti, životnímu poznání, nejen k vědění. Dnes už vím, že stárne ten, kdo se odmítá vyvíjet a měnit. Naivní je představa, že kdo nejde do kopce, tak jde po rovině. Nemilosrdná pravda života zní jinak: kdo nejde do kopce, jde z kopce. Doufám, že víte kam.
Školáci! Přeji vám rozkvět, nacházíte se na úpatí hory života. A abych byl i trochu osobní: i své dceři Terezce, která to zkouší ve francouzském Nantes …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *