Už jsem si myslel, že moje výzvy na souboj vyhlášené „motivačním dobromilům“ zůstanou osamoceny, ale minulý týden se na iDnes objevil hlas ze zámoří, který podporuje mou tezi o nesmyslnosti bezbolestného dětství. Jde o rozhovor s Tomášem Pacinou, v němž se dost ostře vyhraňuje proti opatření hrát u malých dětí bez výsledků a který jsem včera sdílel. Říká v něm: „Trenéři a rodiče mají povinnost děti na neúspěch připravit, ne je před ním chránit. … děti musí vědět, že musí každý den pracovat, aby se zlepšily. Když jim řekneme, že výsledky nebudeme počítat, že všichni jsou vítězové, tak to není realita života. To je nová vlna, se kterou hluboce nesouhlasím“. JÁ TAKY NE! Vytrvale a dost hlasitě. Kdo se snaží vyzmizíkovat všechny stresující vjemy ze života dítěte je stejně nebezpečný, jako ten, který stresuje dítě neúměrným tlakem. Předčasný tlak na výsledky přeci nemůžeme nahradit nesmyslným požadavkem, že výsledky nemají hodnotu pro vývoj dítěte nebo, že smutek, stres, strach do života nepatří. Děti prohru potřebují stejně jako výhru, třeba ji i opláčou, ale za hodinu jsou v pohodě. Prostě, ve špatném počasí musí taky umět žít, stejně jako když svítí slunce.
Jakoby se znovu potírala touha být lepší než ostatní a uměle se tiší bolest poražených. Já s tím nesouhlasím! Co potom v dospělosti? Kdo člověka ochrání proti negativním vjemům a tlaku konkurence než on sám. Nevím, jestli jsem výjimkou, ale já dostávám přes držku dennodenně od malých výchovných záhlavců až po sem tam pořádný výprask. Ovšem pozor! I stejnou porci sladkých, slastných a vítězných pocitů. A naučil jsem se s touto polaritou žít – od odolnosti v situacích, kdy je člověk na kolenou až k pýše, ale i pokoře, když je na pódiu a vychutnává vítězný pocit. A kde takovou odolnost i smysl pro míru má člověk asi tak nakoupit? Vím, kde jsem ji nakoupil já. Mimo jiné, především ve sportu, jenž je pro to přeci ideálním a zdravým instrumentem.
Z toho důvodu pokládám povzbudivé lži pozitivních ostřelovačů za doslova nebezpečné, protože vytváří v dětech falešné sebevědomí. A ze stejného důvodu mi chutnají slova pana Paciny o důsledcích vymýtání diskomfortu: „Děti nejsou schopné si uvědomit, že nejdřív je práce, až pak se dostaví výsledky. Ony si myslí, že mají na výsledky nárok hned. Jsou vedeny k tomu, aby neměly žádnou zodpovědnost“. Opět lajkuji! Jsme přeci permanentně v soutěži. Proboha, vždyť jsme to snad chtěli. Bolševik nám přeci stříhal křídla, a to jsme nenáviděli. Konkurence i hierarchie jsou zdravé, pokud si dokážete ukousnout přiměřený díl. K tomu nás učí mj. sportovní konfrontace. Slastné výhry i bolestné prohry. Euforie i smutek. A proto milí rodiče, nebojte se sem tam děti nechat v emočním diskomfortu. Bez přílišného rozumování a dovysvětlování.
Přílišná frustrace bere dětem chuť, to ví každý. Ale to neznamená, že nebudeme pomáhat dětem zvyšovat práh odolnosti vůči stresu a negativním vjemům. Vždyť je to proboha princip sportu! Tuhle zkušenost chtějí nějací hyperkorektní chytráci dětem vzít? Doporučuji postavit se jim na odpor, a vám pane Pacino, děkuji za podporu ze zámoří (byť nevědomou), ono české prostředí hlas z Kanady přeci jenom bere jinak …
Pingback:1insurgents