Přemýšlím někdy, zda jsem připraven na situaci, kdyby se to v životě podělalo, třeba nějaký ekonomický malér a já si musel v důsledku toho zásadně odříkat… Nechci to přivolávat, ale pro jistotu na to trénuju – dvakrát ročně zakážu své duši na 28 dní, aby se nechala svádět choutkami těla. Divný začátek, že? Moment ještě … Chodím na kurzy tvůrčího psaní, které vede spisovatelka Dana Emingerová, žačka Arnošta Lustiga. Posledně předčítala text z knihy o válečné frontě I. světové války v italských horách: „ … ocitáme se na malebných horských pastvinách ve výšce skoro 1500 metrů, kde se nacházejí rozvaliny několika budov, místu se říká Friedenskaserne. KASÁRNA MÍRU. Sloužila jako ubytovna pro vojáky, když zrovna nebyli v zákopech“. Dana zastavuje čtení a ptá se: „Kasárna míru, to je zajímavé téma, kdo ho chce zpracovat?“. Moje ruka letí nahoru. Kasárna jsou přeci pro vojáky do boje, a ne pro mír. To je krásný paradox, už se těším. „Tááák a Zdeněk si bere Kasárna míru“, zapisuje paní Dana. Paradoxy jsou podstatou umění, ale i vtipů … vtipy neumím, ale umění je mojí odvrácenou stranou, tou barevnou, víte? Pere se u mě s tou sportovní … sport má rád jasno – černou a bílou, vítěze a poražené, paradoxy mu nevoní, za to umění je miluje, třeba takový:
… MÁ SLZA PRAMENÍ Z TVÝCH OČÍ …
Tenhle verš jsem nevymyslel já, ale Vítězslav Nezval. Byl to sice komunista a ty já nemám rád, ale MISTR PARADOXU – MISTR KRÁSY. Nakonec mi seminární úkol „Kasárna míru“ evokoval umění a krásu, i když tam asi panoval strach a bolest. Vidíte, to ten paradox za to může. Živí krásu a ta zase živí mě. A jsem znovu na začátku: v odříkání bych určitě dovedl žít, bez krásy těžko! A už i víte, proč se tato fb strana jmenuje „Krása spasí svět“ …