Menu Zavřeno

10x IDEÁLNÍ TRENÉR

  1. Můj táta, sám fotbalový brankář a volejbalový hráč mě přivedl překvapivě nejprve k hokeji, až později k volejbalu. Vděčím mu za hodně. Často se mi vrací vzpomínka, jak na sídlišti u kasáren v Rychnově vyhecoval partu mých kamarádů a učil nás hokej. V Rychnově nebyl zimák, tak jsme museli dělat led sami. Mantinely nám zařídil otec z kasáren z nějakých beden od granátů. Jiná konkurenční parta dělala led v Rychnově u kina, a tak největší událost zimní sezóny bylo hokejové utkání: kluci od kasáren proti klukům od kina. Proč o tom píšu? Poněvadž mě kolegyně z ČOV Bára Žehanová vyzvala, abych se pokusil vykreslit ideálního trenéra dětí. Výraz „ideální“ přenechám médiím, ale na třech živoucích příkladech se pokusím definovat, co je pro mě správný trenér dětí. První, co mě napadlo je, že pokud bych si musel vybrat (obojí pohromadě se to najde jen zřídka) tak bych lidskost upřednostnil před odborností. Pokusím se o malý výčet žádoucích vlastností … a zapišme si hned první, OBĚTOVÁNÍ VLASTNÍHO VOLNÉHO ČASU pro děti.
  2. A pokračuji o svém otci. Sám byl výborný bruslař, a tak kladl velký důraz na správné bruslení a dost nás cepoval. Dnes se proklamuje heslo „všechno hrou“. To je v pořádku, ale jenom částečně. Dovednosti se musí budovat i drilem. To dá zabrat a někdy to bolí. Bezbřehá hravost je stejně špatný extrém, jako drilové galeje. Takže další žádoucí vlastnost je NÁROČNOST!
  3. Trenér Matěj senior z Olomouce chrlil jednoho hráče za druhým do extraligy i do nároďáku. Jeho hlavní devizou bylo, že rozuměl klukovské duši, dokázal je zblbnout a dobře jim zorganizovat trénink i mládežnický život. On první přišel s tzv. „dlouhou sítí“ na celou šířku tělocvičny, která skýtala možnost vytvoření několika hřišť a turnájků všeho druhu. Tedy dobrá ORGANIZACE TRÉNINKU I ŽIVOTA.
  4. Profesor Bek z Chocně byl gymnasta a předváděl nám sice veletoče na hrazdě, ale do volejbalu nějak zvlášť neviděl. Přitom nás vedl jako ligový dorost ve volejbalové extralize, dokonce na předních pozicích. Stačilo mu k tomu jediné, lidské charizma, které u nás puberťáků budilo ohromný respekt. Přidávám do výčtu OSOBNOSTNÍ CHARIZMA.
  5. Můj otec mě samozřejmě naučil volejbal. Doba, o níž mluvím (cca 1966 -1972) byli českoslovenští volejbalisté mistry světa, ale metodika volejbalu téměř neexistovala, teprve se rodila. Čili trenéři od nejvyšších pater až po takové, jakým byl i můj táta, jeli hlavně na CIT A INSTINKT.
  6. Do sportu mezitím vstoupila věda, a dnešní trenér už musí být vzdělán, aby do sebe dokázal vstřebat komplexitu herních souvislostí a uměl je uplatnit. Kdo ví, zda by se generace zmíněných tří „rytířů“ byla schopna realizovat v dnešní době, spíše ne, ale na tu tehdejší dokázali nesmírně důležitou věc. Probudit v nás vášeň a lásku ke hře. Posilovat emoční herní mozek, který jak se v současnosti potvrzuje, je ze všeho nejdůležitější. Zmíněný olomoucký trenér Matěj snad i spal v tělocvičně – jaký to byl srdcař. A kdo hoří, zapaluje lidi kolem sebe. Další ingredience správného trenéra je VÁŠEŇ.
  7. Táta byl strašně hodný člověk, ale občas mě vyhodil z tréninku, jelikož jsem byl dosti komplikovaný týpek, nadával jsem spoluhráčům, vztekal se a máma mě pak doma utěšovala v iluzi, že jsem v právu. Ale, nebyl. I dnešní děti by snesly větší přísnost, když bude vystužená láskou. Tudíž přidávám PŘÍSNOST.
  8. Sám jsem byl kantorem. Často jsem, obzvláště v češtině, sehrál nějakou hereckou etudu. Nevím, zda jsem byl dobrý nebo špatný herec, ale jsem skálopevně přesvědčen, že kantor i trenér musejí být i herci a že by se to na pedagogických fakultách mělo vyučovat. Takže HERECTVÍ.
  9. Přidávám ještě, že by trenér dětí měl sportovně vypadat a být schopen i předvádět jednotlivé činnosti, tedy další požadavek, SPORTOVNÍ VZEZŘENÍ.
  10. A zakončuji, že by trenér dětí měl být v první řadě UČITEL daného sportu a VYCHOVATEL.

Trenér Matěj, profesor Bek ani můj otec už nežijí. I když jsem „ctil otce svého“ a snažil se mu v životě nedělat ostudu, poděkovat už jsem mu nestačil. A tak bych chtěl i ostatní bezejmenné trenéry, kteří nikdy nezažili celorepublikový věhlas, a třeba se o nich ani jednou nikde nepsalo, zahrnout do zvolání směrem vzhůru: „díky, táto!“. A vy ostatní, kteří k tomu máte dobrý důvod, NEZAPOMEŇTE ZAVČASU PODĚKOVAT svým otcům. Můj táta, profesor Bek v Chocni a olomoucký trenér Matěj mi pomáhali utvářet představu, co je to správný trenér dětí. Stačí, Báro …?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *