Menu Zavřeno

JEŠTĚ HYMNA

Reflex 15/2018
Mám rád druhé, zpravidla pomalé věty symfonických kusů, třeba 5. klavírního koncertu Beethovena, houslového koncertu Brahmse nebo 3. symfonie Martinů. Má duše potřebuje i „sladkobol“. Ale jsem taky válečník a vrcholový sport je válka, byť vedená humánními zbraněmi. Husité zpívali Ktož sú boží bojovníci a novozélandská ragbyová reprezentace, „All Blacks“ používá předzápasový rituál „Haka“. To vše jako druh vyladění do boje. Myslím, že k podobnému účelu zpravidla slouží hymny. Kdysi jsem absolvoval jako trenér utkání o postup na mistrovství Evropy v makedonském Skopje. Víte, 5000 rozvášněných Makedonců je něco jiného než třeba 5000 Italů – to máte obavu, abyste se vrátili zdraví domů. A když jsme si před zápasem posteskli „kde domov můj“, tak jsem měl pocit, že vedu český národní tým na popravu. Proto pochopte sportovce, že se zamýšlejí nad českou hymnou. Ovšem hlavní důvod, proč Jiří Kejval zvedl téma národní hymny, je jiný. Šlo mu o celonárodní diskusi o postoje Čechů k hymně a případné navrácení druhé sloky, která odpovídá na otázku ze sloky první. Ani zdaleka nechtěl, aby on či Olympijský výbor byli těmi, kdo mají právo se k tomu kompetentně vyjadřovat. Chtěl učinit výkop, a ne pouhým tlacháním, ale činem. Přiznávám, že když Česká filharmonie a uváděla v Rudolfinu premiéru oratoria Apokalypsa od skladatele Miloše Boka, nebylo to úplně moje gusto. Ale Jiří Kejval se rozhodl, že skladbu zadá jemu, on odvážně položil hlavu na špalek a veřejné mínění mu ji buď setne nebo ne. Ale jde o víc – o veřejnou diskusi, jejímž výsledkem může klidně být, že český národ nic měnit nechce. Osobně bych jako občan českou hymnu neměnil, ale přidal druhou sloku, která tam do roku 1930 byla. Jako hráč říkám, že když dozní hymna před zápasem na mezinárodní scéně, prohráváme 1:0.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *