Menu Zavřeno

JEDINEČNOST

Sloupek č.10 – Reflex 16/2018
Vedl jsem na OH Pchjongčchangu v předvečer prvního velkého závodu Ester Ledecké polemiku s lidmi od medií. To ještě nikdo netušil, co se druhý den stane. Prý je od Ester nemoudré, že se straní české olympijské výpravy a neumožňuje žádný kontakt s médii. Protestoval jsem, a to ze dvou zásadních důvodů: zaprvé jako bývalý trenér rozumím tomu, co prožívá duše závodníka nebo hráče. Dobře si pamatuji, že někteří hráči volejbalového nároďáku, který jsem svého času vedl, v den zápasu už nechtějí poslouchat nic jiného, než své vnitřní blues. Disharmonické tóny zvenčí hráčské duše nemají rády. Takže aniž bych byl znalec situace kolem Ledecké, dovedu si představit její důvody pro odříznutí se od světa. Ostatně, pokud si dobře vzpomínám, její otec Janek Ledecký prohlásil: „Přijeli jsme, abychom pomohli Ester ochránit před médii“. A můj druhý důvod, proč jsem hájil přístup Ledecké? Hra, kdy se vemlouváme médiím, protože jejich přízeň potřebujeme (proč by si jinak mocní tohoto světa kupovali celé mediální společnosti) u Ester Ledecké toho času neplatí. A myslím si, že to sama ví, případně to vědí lidé kolem ní. Média totiž mají zájem o její příběh, protože je jedinečný. Hrála se tady podle mě větší mediální hra, v níž je dobré být trochu vzácný.
A právě tu jedinečnost či jinakost zde velebím. Obzvláště v národě, jemuž komunisté plíživě narvali průměrnost a prostřednost do buněk na několik generací. Nejsem vyznavačem „všelidových mejdanů na Staroměstském náměstí“, ani hromadného nasazovaní lyžařských brýlí na oslavu olympijské hrdinky, a už vůbec ne stádního rituálu: „kdo neskáče, není Čech“. Naopak proti masovému chóru vzdávám nehalasně hold jedinečnosti, ať už má jméno Ledecká, Satoranský, Jícha nebo třeba Svěrák, Eben či Radůza.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *