21. srpna 1968 mě budí táta v Bulharsku na dovolené: „vstávej, přepadli nás Rusáci“ … „tati, ale Rusáci jsou přeci s náma“ … „všechno ti vysvětlím, teď balíme a jedeme“ … přejeli jsme téhož dne jugoslávské hranice a dorazili do města Kragujevac. Tam už byly desítky dalších českých rodin a musím říct, že Jugoslávci se o nás postarali skvěle, třeba jako teď my o Ukrajince. Od té doby u mě „Jugoši dobrý“, navíc jsou olympijskými vítězi ve volejbale (Srbsko), takže navíc respekt. Hranice do Československa byly zavřené, alespoň tak se to tehdy interpretovalo, a my jsme setrvávali v Jugoslávii. Ubytovali nás v rodinách, dávali nám jídlo, zvali nás na různé akce, dokonce nám cpali i peníze. Můj otec, gentleman ze staré školy, si samozřejmě nic nevzal, ale mnoho Čechů bohužel ano. Táta jednou večer řekl: „nevrátíme se do Československa“, já jsem řval jako tur, protože na mě přeci čekali kluci u kasáren na fotbal (je mi jedenáct let). Nakonec to přehodnotil, uvědomil si, že tam mají oba s mámou rodiče, a myslím, že na to neměl ani odvahu. Nicméně vrátili jsme se až v půlce září. Střih … 21. srpna 2008 vyhrála Bára Špotáková olympiádu v Pekingu, když posledním 6. hodem překonala Rusku Abakumovovou a Lou Fanának Hágen zpíval „… naštěstí však oštěp třímá dáma, která šestým tahem dává mat …“. Včera, v předvečer výročí 21. srpna vyvedla další husarský kousek, ale to už každý Čech zná … klobouček, Báro … Věřím na magii. Jsem ale volejbalista, a tak musím využít nabídnutou příležitost, a ukázat, že Bára je taky volejbalistka … a spolu s Fanánkem si zabroukám: „jednadvacátýho srpna, já se mohu smát …“